Česká stopa v IKEA /Švédsko, Česko


 

REFLEX SE SEŠEL S KERSTIN KAMPRAD JOHANSSONOVOU, SESTROU MAJITELE
IKEA. JEJICH RODINA POCHÁZÍ ZE SUDET.

 

Třicet minut se za okny auta míhají jen stromy. Pak je třeba odbočit a
přiblížit se k jezeru. Stojí tam prosté švédské chaloupky. Okrová a
temně červená. Okrová patří jednomu z nejbohatších lidí světa,
zakladateli firmy IKEA, miliardáři Ingvaru Kampradovi. Ta červená
Kerstin, jež na mě čeká před třetím domkem – pro hosty. Neokázalá
babička v sepraném tričku a barevné sukni. SESTRA MILIARDÁŘE …

 


PŘIJELA JSEM SE JÍ ZEPTAT na česko-sudetské kořeny Kampradových. Na
její babičku Franzisku Glatzovou, jež se narodila v Radonicích u
Kadaně. A na to, jak je to vlastně s českým příbuzenstvem rodiny,
která přišla před stoletím na kamenitý a bažinatý jih Švédska a jejíž
firma má dnes ročně 195 miliónů zákazníků po celém světě.
 

Z RADONIC DO ŠVÉDSKA

Paní Kerstin doprovází její manžel Arne, vedou mě do konferenční
místnosti se závěsy z IKEA. Na stole leží hromada historických
fotografi í. Na jedné z nich je stará radonická hospoda, kde to
všechno začalo.
„Tenhle dům si koupila moje prababička. Za peníze, které dostala od
jistého ženatého muže. Chtěl zůstat coby otec jejího dítěte utajen.
Zaplatil jí za svou blbost,“ vypráví Kerstin. Prababička si v nové
chalupě otevřela hospodu, a když její nemanželská dcera Franziska
Glatzová dospěla, začala ve výčepu pomáhat. Roznášela pivo. A přitom
se seznámila s lesním inženýrem Achimem Kampradem. Na seníku si pak
udělali dítě.
Rodina se na sklonku 19. století vydala hledat štěstí na jih Švédska.
Čekala ji tam kamenitá zem, chátrající dům, bažiny a deprese. Achim
Kamprad, jenž se narodil v domě, kterému rodina neřekla jinak než
Schloß (zámek), nesl situaci těžce.
Poté, co mu švédská banka zamítla úvěr, se zastřelil. Franziska, v té
době už matka dvou dětí, navíc znovu těhotná, zůstala v cizině sama.
„Moje babička měla velmi, velmi tvrdý život. Oj, joj, joj! Strašně
dřela. Přesto se lidi na ni dívali jako na cizinku skrz prsty,“
vypráví Kerstin a ukazuje na romantickou fotografi i z usedlosti
Elmtaryd (od Bölsö je Elmtaryd je pár kilometrů).
Franziska, v ruce konvičku, zrovna rozlévá svým dětem čaj, domácí
učitel z nedalekého Älmhultu se tváří až zasněně. Nic nenasvědčuje
tomu, že by rodina měla na prokletém Elmtarydu tak tvrdý chlebíček.
Nic nenasvědčuje ani tomu, že by se usedlost uprostřed švédských lesů
měla stát kultovním místem z učebnic dějepisu o švédském byznysu.
Písmenem E ve slově IKEA.
I jako Ingvar (Franziska byla jeho babička – pozn. autorky). K jako
Kamprad. E jako místo, kde se narodil – usedlost Elmtaryd. A jako
Agunnaryd, vesnice poblíž.
Ingvar Kamprad rozjel svůj podnik v sedmnácti. Jeho prvním obchodem
byla budka jeden krát jeden metr. Prvním zákazníkem byla babička
Franziska Glatzová z Radonic.
Zprvu prodával kdeco. Balíčky s tužkami, semínky, zapalovači.
„Nejdřív je rozvážel na kole, pak se ale domluvil s chlapíkem, co
rozvážel mlíko, aby nabízel i jeho zboží. Ta budka před usedlostí
Elmtaryd vyrostla, aby zboží nezmoklo. Tak vypadalo první centrum
distribuce. Slyším to jako dnes, jak na mě Ingvar volával: Kerstin,
pojď mi pomoct!“ směje se starší dáma, první zaměstnanec IKEA.
 

ČESKÁ PŘÍZEŇ

I já mám pro paní Kerstin pár fotek. Z radonického sadu, odkud byli
příbuzní její babičky Franzisky Glatzové coby sudetští Němci po válce
vyhnáni. Pátrala jsem za pomoci pamětníků několik měsíců, abych našla
chudé české příbuzné pana Ikey. Slavnostně teď závěry svého bádání
předkládám paní Kerstin a jejímu muži Arnemu. Ti však jen kroutí
hlavou: „Neznáme.“
Už skoro hodinu se snažíme uprostřed lesů propojit pavouky
švédsko-českých rodinných vztahů zpátky do čtvrtého pokolení. A je to
dřina. Rodiny zpřetrhala válka, odsun Němců a pak železná opona.
Jediný, kdo z radonické rodiny Glatzových odsunu unikl, byla tehdy
sotva dvacetiletá Elfride Glatzová, vzdálená sestřenice Ingvara
Kamprada. O tom však švédská větev rodiny neměla tušení.
Ovšem nějaký kontakt s Československem přece jen musel existovat.
„Ingvar Kamprad mě osobně požádal, abych jeho příbuzným, co žili někde
u Mostu, nechal zhotovit a dovézt nábytek,“ napsal mi před časem
čtenář Refl exu, jenž v 60. letech pracoval jako šéf oddělení vývozu
do Skandinávie v nábytkářském podniku Ligna. To on mě přivedl na
myšlenku, že Kampradovi musí mít v Česku žijící příbuzné.
Elfride Glatzová už je na pravdě boží. O nábytku neví nic ani její syn
Jan Heřmánek, jehož jsem po dlouhém pátrání v archívech navštívila v
Chomutově. Jedině snad, že by si Elfride to tajemství odnesla na onen
svět. O jistých věcech nemluvila ostatně ani před svými dětmi.
Úzkostlivě třeba ukrývala fotoalba s rodinnými příslušníky v
nacistických uniformách.
A právě nějací sudetští příbuzní údajně ovlivnili Ingvara Kamprada,
který se v mládí stal členem švédské nacistické strany. Zásobovali prý
jeho babičku Franzisku časopisy říšského ministra propagandy.
Že by jim ale za to spořivý Kamprad poslal nábytek?
Ne. Jak se vzápětí dozvídám, skutečnost je prozaičtější. Když Kerstin
uslyší příhodu s nábytkem, zbystří. A celou záhadu rázem rozlouskne.
„Z Československa k nám jezdil bratranec Kurt Schön. Hodně u nás na
statku dřel, pomáhal s těžkou prací. Byl to vlastně můj nápad, nechat
jeho rodině poslat nábytek. Byli chudí a my se mu za tu práci chtěli
odvděčit,“ říká sestra pana Ikey Kerstin a mě zajímá, zda jsou ti lidé
ještě naživu. Zda se ještě vídají. Paní Kerstin kýve hlavou. Bratranec
Kurt už sice zemřel, ale jeho syn Wolfi Schön jezdí na Elmtaryd rok co
rok. Jsou od Mostu.
Arnemu, manželovi paní Kerstin, jenž dosud našemu rozhovoru jen tiše
přihlížel, se u toho zablýskne v očích. Usmívá se. Ví, že jsem našla,
co jsem hledala. Otevře velkou knihu s rodokmeny. Kurt a Thea.
Wolfgang a Helga. Dál už se listy knihy jen hemží českými jmény: Olda.
Monika. Petruška …
Ještě než z usedlosti v Bölsö odjedu, starší dáma, paní Kerstin, mě
obejme. A pak se opře do chodítka.
Její manžel Arne zatím sedne do auta a utrousí vtip: „Tak já jedu
autem a ty si jeď domů po svých.“ Oba se rozesmějí.
 

 

CESTY VEDOU K NÁM

Nechávám za sebou jezero i nenápadné švédské chaloupky. Třicet minut
se za okny auta míhají jen stromy. Musím zpátky do severozápadních
Čech. Nejprve se ale zastavím v Älmhultu, ve švédské centrále IKEA.
Před podnikem se na sluníčku vyhřívají návrháři. Zrovna uvádějí na trh
novou kolekci, kterou fotili v domácnostech po celém Švédsku. Pohodu a
všeobecnou radost ze světového úspěchu místní firmy kalí jen loni
vydaná kniha novinářky Elisabeth Asbrinkové, podle níž Ingvar Kamprad
s nacisty nejen sympatizoval, ale sám byl aktivním členem švédské
nacistické strany. Zastaví mě tu zaměstnanec IKEA Per Hahn. „Pátráte
po českých stopách v IKEA? Rád bych vám něco vyprávěl.“ Perův otec
pochází z Karlových Varů. Před válkou jej jeho rodiče prozřetelně
poslali do Švédska. Sami však utéct nestihli, dostali se do Terezína a
pak je nacisté zavraždili v koncentračním táboře Majdanek. Perův otec
skončil v židovském sirotčinci a shodou okolností chodil do stejné
školy jako Ingvar Kamprad.
Pak začal pracovat pro IKEA.
„Můj otec mi ty zlé věci o majiteli IKEA nikdy nevyprávěl. Když jsem
se ho na ně později ptal, řekl mi, že je to dávno odpuštěno. Dotkne se
vás to, ale i já jsem musel odpustit.
Ingvara znám jako humanistu a slušného člověka. A na té knize mi
přijde nejzajímavější, jak byla tehdy švédská vláda antisemitská.
Švédsko nebylo ve válce, bylo neutrální. Mohlo ale udělat mnohem,
mnohem víc. Zachránit před smrtí mnohem více lidí,“ vypráví Per Hahn.
Příběh jeho rodiny se odvíjel paralelně s osudy rodiny Kampradových,
ve stejných kulisách, nejprve padesát kilometrů od Radonic a posléze v
exilu ve švédském Älmhultu. Židovská rodina Pera Hahna i ta
sudetoněmecká, z níž pocházeli Kampradovi, přišly na severozápadě Čech
během válečných a poválečných let o majetek. Byť obě stály na opačné
straně konfl iktu.
 

 

Z MOSTECKA NA ELMTARYD

Je sobota a v Čepirohách u Mostu právě všichni sousedé sborově leští
auta. Pátrání po chudých českých příbuzných švédského miliardáře
začíná nanovo. Takže Wolfi a Helga.
Tak jako před časem v Chomutově stojím před řadovkou a ptám se: Jste
příbuzní pana Ikey? „Jsme,“ zní odpověď paní Helgy.
Usadí mě do křesla z IKEA. Pan Wolfgang sice zrovna zkrášluje byt,
vrtá, občas ale přijde doplnit, jak se stalo, že dva důchodci z
Mostecka tráví dovolené na světově proslulé švédské farmě Elmtaryd. Na
usedlosti, před níž dodnes stojí legendární budka IKEA a kde dnes žije
další generace slavného rodu.
Tím, kdo před válkou v Československu nosil na poštu dopisy se
švédskou adresou, byl Wolfgangův otec Kurt Schön. Předválečná
korespondence, která od Kampradových do Československa přicházela, se
ztratila. Do sběrného lágru pro sudetské Němce si totiž Kurt mohl vzít
jen šestnáctikilové zavazadlo. Po měsíci však lágr zrušili. Kurtovi se
odsun vyhnul. Zůstal bez majetku v Československu.
Po celý život pracoval v kravíně.
A jako jediný z rodiny mohl čas od času podniknout cestu na sever.
„Jezdil do Švédska na pozvání. Dostal deset marek, dojel do Malmö,
neměl ani na jízdenku. Musel počkat, až ho odvezou. Byl chudý
příbuzný, ale chtěl se nějak revanšovat. Než aby tam seděl, šel
vždycky do lesa udělat nějakou práci.“ Za což si, jak už víme,
vysloužil v 60. letech nábytek, a jak paní Helga potvrzuje, dodnes ty
kousky, křesílka a stolek, rodina památečně uchovává.
Vždyť tehdy si, když Kurt ze Švédska přivezl čokoládu, od ní
schovávali i papírky.
Helga a Wolfgang se na Elmtaryd podívali poprvé až po revoluci. IKEA
mezitím expandovala. A z příbuzných, kteří ještě v šedesátých letech
vlastnili „jen“ firmu s nábytkem, se postupem let stali jedni z
nejbohatších lidí planety (podle Bloombergu je Ingvar Kamprad
nejbohatší člověk Evropy a patří mezi pět největších boháčů světa).
„Já jsem si tehdy sbalila kufr plný honosného oblečení. Měla jsem
představu, že tam budu muset chodit nóbl. Chyba lávky! Tyhle hadry
jsme neměli ani jednou na sobě. Kerstin měla doma šitou sukni na gumu,
dřeváky, ponožky, tričko, bundu. Nosila i gumáky,“ popisuje paní Helga
svůj první porevoluční výlet na sever. Stejně je překvapil i Ingvar
Kamprad.
„Působil, jako když potkáte dobrého souseda. Přijelo volvo a z něj
vystoupil chlap v tesilkách, které se už tehdy ani nenosily. Tričko z
umělého vlákna, z něhož mu trčely vytahané nitky,“ y, líčí.
Pak už se stala z výletů na Elmtaryd tradice. Schönovi se tu neučili
etiketě světové smetánky, nýbrž tomu, že nalakované dřevo se nesmí
pálit kvůli ovzduší, že je třeba třídit odpad. Kerstin pak s nimi v
lesích sbírala byliny, jimiž barvívala v obrovských kotlích látky. Na
dvou stavech tkala koberce.
„Přírodní barvivo se používalo i k natírání domů. Tmavě červenou
barvu, již má domek Kerstin, mívala ta nejchudší vrstva,“ vyprávějí
manželé Schönovi. Okrové domy, jaký má Ingvar Kamprad, zas kdysi
mívali vlastníci velkých pozemků.
„Dnes si tam jezdíváme odpočinout, chodíme na houby a na ryby.“
Občas dorazí zájezd švédských turistů, kteří si farmu prohlížejí jen z
uctivé, diskrétní vzdálenosti. „Jezdím tam se sekačkou, a když mají
zájezdy dorazit, volá na mě Kerstin: Učeš se, přijedou tě fotit!“
směje se paní Helga.
Zatímco pro 195 miliónů lidí ročně znamená IKEA obchoďák s nábytkem,
pro Schönovy je zkratka šifrou souřadnic jejich dovolených.
Ingvara Kamprada Elmtaryd v Agunnarydu.
 

 


Reportáž vyšla roku 2012 v Reflexu