Chci vědět, kdo mi zabil kamaráda /Bronislaw Wildstein



 

 

 

Reportér Bronislaw Wildstein již dlouho volá po lustracích v Polsku.
Věří, že archivy objasní i záhadnou vraždu přítele


Varšava (Od naší zvláštní zpravodajky) - I když se rozčílí, nepřestane
pečlivě vybírat slova. Spisovatel a novinář Bronislaw Wildstein už
léta usiluje o vyjasnění záhadné smrti svého kamaráda Stanislawa
Pyjase, kterého v 70. letech podle všeho umlátila státní bezpečnost –
patrně po udání někoho blízkého.
Ten případ rozpoutal válku mezi dvěma největšími polskými deníky. O
lustrace. Reportér listu RzeczpospolitaWildstein totiž ze smrti Pyjase
nepřímo viní Leslawa Maleszku, jejich tehdejšího nejlepšího kamaráda a
po dvacet let předního novináře konkurenčního polského listu Gazeta
Wyborcza. A vystát nemůže ani šéfa listu Gazeta Wyborcza Adama
Michnika. Za to, že tohoto redaktoraudavače po léta kryl a dal mu
výpověď až těsně před premiérou dokumentu Tři kámoši odhalujícího
temné pozadí nevyjasněné vraždy.
 

 


* Dokument Tři kámoši režisérek Anny Ferensové a Ewy Stankiewiczové,
který je i o vás, je nyní v Polsku hitem. Byl jste to však vy, kdo
zjistil, jak to tehdy bylo...


Ano. Trvalo to do roku 2001, než jsem z Ústavu paměti národa dostal
své papíry. V 80. letech napsal jeden estébák o vyšetřování případu
smrti Staszka Pyjase magisterskou práci. O tom, že ten spis existuje,
jsme věděli od 90. let. Nebyl tajný, ale z nějakého důvodu jsme se k
němu nemohli dostat. Až první polský ministr vnitra Krzysztof
Kozlowski, který dříve pracoval jako novinář, ho uvolnil. Spis dal k
dispozici svému bývalému kolegovi, který o tom chtěl napsat. To, o co
jsme usilovali deset let, dostal během několika dní. V těch
materiálech se důkladně psalo o celé naší skupině kamarádů, o něž se
tehdy státní bezpečnost zajímala. Nebyl tam jen jeden z nás – Leslaw
Maleszka.
 

 

* To bylo podezřelé...

Ta práce popisovala, kdo byl předmětem vyšetřování. Byla to celá síť,
kterou pokrývali jednotliví agenti vystupující pod pseudonymy. Tehdy
jsem zavolalMaleszkovi a říkám mu: „Vím, že jsi byl agent. Chceš si o
tom popovídat?“
 

 

* Co jste si tehdy s Maleszkou řekli?

Potkali jsme se v kavárně. Ještě jsem si nebyl jistý, jestli mu
nekřivdím. Jak jsem ho ale uviděl, tak jsem okamžitě věděl, že to on
byl udavač. Řekl jsem mu, jestli chceš, můžeme si o tom popovídat.
Jestli ne, tak odejdi. Řekl mi: „Bude mi lépe, když si promluvíme“.
Odpovídal. Ale lhal. Jak jsem se v tom všem později zorientoval,
zpětně mi došlo, že se celé ty tři hodiny jen vykrucoval a zjišťoval,
co vím a co ne. Od začátku do konce jedna velká lež! Říkal třeba, že
donášel jen do smrti našeho společného kamaráda Staszka, přitom
donášel až do pádu komunismu a pak se chtěl ještě přihlásit do služby
nového režimu.
 

 

* Bavili jste se i později? Dva novináři, ve Varšavě. Museli jste se
někdy potkat, třeba náhodně na ulici...


Jednou. Nemluvili jsme spol

 

* V dokumentu Tři kámoši Leslaw Maleszka působí jako hromádka nervů,
nepotrestal se dost sám?


Nevyhledávám ho. Pro mě ten chlap neexistuje. Víte, v té době jsem byl
v šoku, nevěděl jsem, co dělat. Volal jsem našim společným známým a
domluvili jsme se, že počkáme, jak se zachová. Minuly dva týdny a
ticho po pěšině. Pak bylo setkání tehdejších studentů a on si tam v
klidu přišel. Byli jsme v šoku. A rozhodli jsme se, že musíme něco
udělat. Napsali jsme otevřený list do Rzeczpospolity. Ale nabídli jsme
ho i listu Gazeta Wyborcza, kde Maleszka pracoval. V tu chvíli se
začaly dít věci. V Gazetě na nás tlačili, abychom to nezveřejňovali,
že prý Maleszka spáchá sebevraždu.
 

 

* Vyhrožoval?

Ano. To bylo neuvěřitelné. V té době se začal celý ten „antilustrační“
jazyk Gazety. Maleszka říkal, že „jen jednou se člověku do srdce
střílí“. Zástupkyně šéfredaktora plakala, že jí děláme strašné věci.
Volala mi ještě ve dvě hodiny v noci.
 

 

* A pak?

Napsal velký text. Deklarativně přiznal, že je vinný, ale zároveň se
vykrucoval, že nikomu neuškodil. V novinách pracoval ještě roky.
 

 

* Byl Maleszka jen udavačem, nebo je také odpovědný za smrt Staszka?

Nevím. Náš přítel z těch časů přišel s verzí, že Staszek se dovtípil,
kdo je agentem, který na nás vynáší důvěrné informace. AMaleszka byl
velmi cennýmagentem. Když se tajná služba měla rozhodnout, zda si
ponechá jeho nadřízeného, nebo Maleszku, vybrali si jeho. Jestli se ho
Staszek zeptal: „poslouchej, jsi agent?“, mohl se Maleszka teoreticky
zmínit a tajní se pak mohli rozhodnout Staszka zmlátit. I tady se
stávaly nehody při práci. Mohli ho utlouct, ač třeba nechtěně. Nevíme.
 

 

* Před časem jsem mluvila o lustracích s Adamem Michnikem. V té době
věděl, že jeden z jeho redaktorů má na triku tak vážné podezření,
přesto proti lustracím brojil.


Věděl o všem. Udělal všechno, abychom se s komunismem v Polsku
nevypořádali. Válčí s lustrací jako s největším zlem. Tvrdí, že není
možné věřit archivům. Tvrdí, že lžou. Ale to je nonsens! Pro každou
tajnou policii je základním zdrojem informací archiv. To, že si tajná
služba, jak Michnik tvrdí, vymýšlela agenty, není pravda. Vždyť
existovaly složité mechanismy, jak si informace ověřovat z více
zdrojů. To je typické chování Gazety. Oni se vždycky zeptají nějakého
ubeka (pozn. polská obdoba estébáka), který jim řekne, že si vymýšlel,
a oni to berou jako důkaz. To je absurdní. Věřit ubekům nemůžeme.
Jejich dokumentům? To je jiná věc. Kdyby agent falšoval dokumenty,
vystavoval by se i vězení. Navíc historici vám řeknou, že tyto
dokumenty jsou velkým svědectvím toho, co se dělo v Polsku. Oficiální
statistiky lhaly, tisk zamlčoval skutečnosti, ale tajné dokumenty byly
pravdivé.

 

 

* Michnik je v Česku autoritou, když přijel na Forum 2000 na pozvání
Václava Havla, byl hvězdou...


Protože Havel si dělá obrázek o tom, co se děje v Polsku, podle toho,
co mu říká Michnik. Když jsem se vrátil z emigrace, taky jsem mu
věřil. Změnil jsem ale názor. V 90. roce Krzystof Kozlowski pustil
skupinu čtyř historiků do archivu. Mezi nimi i Michnika. Seděli tam
několik měsíců. Nic nenapsali, nikdo neví, co tam dělali...
 

 

* Chcete říct, že tam něco ztopili?

Možná, co já vím. Michnik se do toho pár měsíců koukal, pak přišel a
jinými slovy řekl: „Drazí rodáci, to je strašné, to, co tam je,
nedívejte se tam. Je to tak fatální, že byste to nemuseli přežít. Vy
jste to viděli mýma očima.“ Takový způsob demokracie, že se nemůžu
podívat na to, co chci, a za mě se podívá Michnik, to mi trochu
připomíná to, co znám z minulosti. Navíc před lety soudili v Polsku
tajného, který zastřelil nevinného člověka. A Gazeta? Udělala reportáž
o chudákovi dcérečce toho ubeka, že jí chtějí vzít otce. A nakonec pár
vět o rodině zastřeleného. Že se prýmstí. Chápete? Taková reportáž! O
té ohavné rodině zastřeleného, která chce vytahovat něco, co se stalo
už před tolika lety.
 

 

* To je válka mezi dvěma deníky...

Když se novináři z Gazety rozhodli, že nebudou informace zveřejňovat,
ale ukrývat!
 

 

* Michnik není jediná kontroverzní ikona Polska. O Lechu Walesovi se
píše jako o konfidentovi...


Má velké zásluhy. Byl jsem v 80. letech na stávce v loděnicích. Viděl
jsem pozitivní roliWalesy. Měl charizma. Byl trochu v začátku nejistý,
viděl jsem na vlastní oči, jak z masy dělníků udělal jednu sílu. On
ještě nebyl lídrem, ale přirozeně se jím stal. Měl trochu autokratické
způsoby, jak to popsal Max Weber, byl osobou s pocitem, že je vtělením
celého národa. Na samém začátku mnozí lidé kolem Solidarity zahynuli
za nevyjasněných okolností. Jeden se utopil, druhého zabil holicí
strojek... To, že on podepsal spolupráci, tehdy nebylo tak vážné, to
se stalo vážnou věcí až později. Kdo tehdy nepodepsal, nešel studovat.
Dobře, napsal pár udání, jeho blbost. Stalo se. Horší je, že se měl
přiznat. V 90. letech by nad tím každý mávnul rukou. Ale on si buduje
svůj pomník a nechce, aby na něm byl ani škrábanec. Michnika i Walesu
hodnotím pozitivně do 90. roku. Pak už je neuznávám.

 


* TakžeWalesa byl agent Bolek?

Fakta nikdo nepopírá. Asi s nimi nějakou hru hrál. Jeho role byla
pozitivní, ale to neznamená, že nemáme vědět o jeho minulosti. On chce
být naší historií, ale zároveň rozhoduje, že nějakou část znát budeme
a nějakou ne. Nemluvě o tom, že, jak víme, zničil své spisy.... Mně
vadí to, že jsou v Polsku lidi, kteří vědí. A jsou ti, kteří nevědí.
Možná, že ty dokumenty ještě existují. Ti, kdo do nich vidí, pouštějí
fámy, ale kdyby byla fakta známá, fámy by se přestaly šířit. Jakým
právemněkdo části společnosti zakazuje nahlédnout do spisů o naší
vlastní minulosti? Jakým právem Michnik rozhoduje, co můžeme vidět a
co ne?
 

 

* Ti, kdo nemají přístup k informacím, si budou moci zajít na film o
Walesovi, který o něm právě točí jeho kamarád Andrzej Wajda...


Ano. To bude další hagiografie Walesy. Wajda je dobrý režisér, ale
není žádný politický myslitel.

 


Rozhovor vyšel v Mladé frontě DNES, v červnu roku 2009