Havana ze starý káry /Kuba


 

Foto: Jan Šibík

 

Stojí zaparkované podle odstínů, od červené přes modrou k zelené. Vytvářejí za havanským Capitolem, kopií toho amerického, duhovou řadu doširoka rozkročených kár. „Já ne, to si běž jinam. Rád bych, ale ne,“ kroutí hlavou Kubánec v bílém nátělníku.

 


„Copak to nechápeš? Klepeta, klepeta!“ ukazuje gestem překřížené ruce jiný stařík. „A raději se se mnou vůbec nebav,“ odhání mě. Ale ten zpocený týpek se zuby rozviklanými stejně, jako jsou stěny hotelu New York, se jen tak o vytoužený přivýdělek připravit nehodlá. Škrábe se na břiše a špekuluje. TURISTY STARÉ AMERICKÉ KÁRY přímo hypnotizují. Ke Kubě patří jako mojito a kabaret Tropicana. Jenže běžní Kubánci v nich cizince svézt nesmějí. Je to jak zoufalý vztah: on by chtěl, ona by chtěla, nejde to.
Před havanským Capitolem sice parkuje sytě růžový kabriolet a v něm na turisty číhá vekslák s vlásky sčesanými a napomádovanými pěkně až k týlu. Jen tenhle a ještě pár dalších mají státní povolení na vyjížďky pro turisty. Však si za to Castrové taky účtují tučných třicet konvertibilních pesos – což je trojnásobek minimálního kubánského platu. Tohle ale není ta pravá Havana, to je, jako projet se kočárem po pražském Staromáku. Proto tu obcházím místní borce, proto je lákám, aby mě provezli a ukázali město ze své perspektivy.
 

 

„TI UKÁŽU HAVANU!“

„Tady Josmani do toho za patnáct půjde,“ vede mi Kubánec mladého svalovce s ležérní chůzí a ešusem v ruce a hned si u něj zamlouvá provizi. Všichni ti taxikáři, co mohou vozit jen místní (za místní pesos, ne za tvrdou konvertibilní měnu, kterou platí turisti), pozvednou oči od domina, přikryjí si oči dlaní a zakroutí nevěřícně hlavou.
Josmani položí plecháč s kuřetem a smaženým banánem na palubní desku a hezký zelený buick z roku 1956 neochotně kýchne. Pak se líně vysune z řady, svalovec šlápne na plyn, koukne do zpětného zrcátka a utrousí: „Ti ukážu Havanu!“ Kára, kterou zdědil po tátovi – nová auta si totiž Kubánci kupovat nesmějí –, se rozjede jako starý koráb. Vzpomenu si na kapitána pardubického parníku, jenž jezdí po Labi, o němž jsem kdysi psala. „To není jako v autě, to se musí myslet dopředu!
Ten parník zatáčí jen neochotně, je neohrabaný, a když se máte strefit mezi dva pilíře, to chce zkušenost,“ tak to tehdy vyprávěl.
Josmani tím obřím korábem vplouvá do ulic Havany, kde kluci hrají kuličky a baseball, kde holky tančí na chodníku a starci pozorují cvrkot přes zdobené železné mříže. „Udržovat takovýho buicka, to chce trpělivost, je o čtvrt století starší než já. Někdy se nepokazí co je rok dlouhej, a někdy se sype v jednom kuse. Náhradní díly, ty nejsou. Všechno se musí opravit,“ říká. Míjíme chlapy, kteří sedí v útrobách nablýskaných jaguárů a pontiaků s nosy zapíchnutými do motoru.
Josmani zatím z kastrůlku s obědem vytáhne kost, ohryže ji a pak ji z okýnka hodí na ulici k červeným prstíkům napěchovaným do sandálku. Tlustá černoška střevíc po očku omrkne, neuhne nohou ale ani o píď. Josmani otočí knoflíkem a prostor, do poslední skulinky v zeleném polstrování, zalije šlágr z místní diskotéky. Do toho ten kluk troubí a troubí. A ještě se stíhá za volantem vlnit do rytmu.
„No, není to úplně legální, když takhle člověka chytnou policajti, je to na domluvu. A podruhé … podruhé, to už je za 1500 pesos konvertibile. A kdo má vroubek, tomu můžou přišít i ta klepeta.“ (Minimální měsíční plat je 10, profesor má tak 30 pesos.)
Co sto metrů míjíme fízla, jak přešlapuje na rohu a nudou neví, do čeho by píchnul. Nasazuji si černé brýle a připadám si jak děcko, co si při hře na schovku zakryje oči dlaněmi a myslí si, že když nevidí, nikdo ho nevidí.
„A doutníčky bys nechtěla?“ otáčí se na mě za jízdy Josmani, asi nemá toho dobrodružství dost. Ne, kradené doutníčky bych opravdu nechtěla. Je to tu místní folklór. „Cohiba? Cohiba?“ vyštěknou z potemnělých vchodů zdobených ornamenty a sloupy místní borci.
Stačí jen chvilkové zaváhání, a už vás táhnou do bytu. A pak z jiné místnosti na obří koženou pohovku snášejí sortiment, který hned vedle, v ofi ciální prodejně, kupují Japonci krabičku za 400 euro.
„No, nekoukej tak vystrašeně, my nejsme mafi e, to je tu někdo jiný,“ sáhne si na bradu pořízek s řetízkem kolem krku. To gesto na Kubě značí jediné – vousy=Castro. Doutníčky jsou to nejspíš falešné, jak by taky jinak mohly stát dvacet eur. Podle znalců je dovážejí z Mexika a na jazyku se nepříjemně drolí. Když se zadaří koupit kusovku přímo z fabriky, pak ji není radno z Kuby odvážet. Na hranicích prý takto koupených – bez účtenky – zabaví milión ročně. Chlapíci, kteří se chlubí, že v továrně pracují, se evidentně činí. Speciálně v Havaně, tam ale Castro vybírá jen za vstupné do legendární fabriky měsíční plat Kubánce. Továrnu na doutníky jsem proto viděla přes dřevěné šprušle okenic až v Gibaře na severovýchodě země. Ženský usazený jak ve školních lavicích válely doutníky po stehnech rychlostí 250 kousků za den, a ještě si stíhaly zapálit. Střežil je úředník za stolkem, co vypadal jak katedra. Placený byl za to, že se dívá. Ale někdy se zřejmě nedívá, protože zrovna počítá. Počítá bankovky, aby se nedíval.

 

 

CHCEŠ ZMRZLINKU?

„Sem chodíme na zmrzlinu,“ vyruší mě z přemýšlení o doutnících Josmani, když míjíme Coppelii. Betonová konstrukce zmrzlinárny přistála v Havaně jako UFO. Chodí se do ní několika vchody. A všude se stojí fronta. Tu občas řídí i místní fízl. Významně pokyne další dvacítce mlsounů, pak je odvádí a oni za ním cupitají poslušně jak za krysařem s píšťalkou. V útrobách Coppelie, která si zahrála i ve slavném filmu Jahody a čokoláda, do kruhu trčí barové stoličky. A když se nějaká uvolní, uniforma významně pokyne: Obsadit! Znuděný cukrář do plastových misek seká jeden za druhým brčálově zelené kopečky.
„Peprmintová? Ale … já chtěla vanilkovou!“ Cukrář pro mě nemá pochopení, na tu se čeká v jiné řadě! Přistrčí přede mě misku: Jez! Zasype brčál tvrdými sušenkami, píchne do toho hliníkovou lžičku a bez diskuse přede mě postaví sklenici s vodou z hadice. Nelíbí? Za tebou čeká už dvacet minut další. Denní nabídku kdysi určoval sám Fidel. Ta peprmintová, ta musela být za trest.

 

 

JEN TY A JÁ. CHÁPEŠ …

Víc jako tortura působí i centrifuga v kubánském zábavním parku, který míjíme o chvíli později. Před atrakcí stojí obří čínský kosmonaut, asi to bude něco jako trenažér pro kubánské děti, které sní, že je jednou vystřelí do vesmíru. Snad jen, že ta atrakce vypadá jak stará pračka. Dobrovolně ten výcvik nikdo ne a ne podstoupit. Všichni stojí frontu jinde. Na cukrovou vatu a kolotoč, kde se sedí v růžových prasátcích s kopýtky vymrštěnými před sebe.
Buick už se ale nese zpátky do centra. Míjí tribunu, u níž do nebe trčí rezaté sloupy ve tvaru amerických raket. Tak tady Fidel pronášel ty své šestihodinovky. Není to ale to, co bývalo. Na Fidelovi i na tribuně už se podepisuje zub času.
Plujeme po pobřežní kolonádě Malecon a zeleného nablýskaného matadora pošimrají vlny, které se přehoupnou přes hráz. „Tady je turistický hotel,“ pokyne Josmani významně. Deauville. Hosti se tu u snídaně perou o hrníčky, skleničky, lžičky, talířky, příbory, slánku a někdy i o chleba. „Šéfkuchař“ s vysokánskou bílou čepicí a hlubokýma smutnýma očima míchá a ředí vajíčka, protože nechápe, jak si ti turisti můžou poručit tři jen ke snídani, když on jich má na příděl dvanáct na měsíc?! A je to zábava – sledovat Němce, Italy a Čechy, kteří v ranní bojovce ještě nejsou zběhlí, jak schlíple a rezignovaně sedí u prázdného stolu. Skoro tak jako jejich manželky, jež skřípou zuby poté, co jejich protějškům hned první noc na dovolené zatemnily hlavu mojita a dlouhonohé Kubánky. Čím jsme blíž k centru, čím blíž je Josmani těm patnácti pesos, tím víc si troufá. Uniformy ignoruje, svou svalnatou ruku opře o druhé sedadlo, neohrabaný volant zvládá hravě tou druhou. Troubí na každou sukni, otáčí za nimi hlavu z okýnka a při tom ještě mrká na mě do zpětného zrcátka. Možná si říká: Ta turistka bude jistě hotový oslíčku, otřes se … „A večer půjdem na diskotéku, co říkáš? Jen ty a já.“ Opře se znova do klaksonu, už se vidí v baru. Udělal kšeft v tvrdý měně, takže dnes možná zaujme i místní krásky, jež už dávno pokukují po plešatých turistech. „Jmenuje se to Kohoutek a otvírají tam už ve tři odpoledne. Zavoláš? Jen ty a já.“
Zelený buick zapluje do řady za Capitolem na místo podle odstínu karoserie. Zatímco si nás měří dva policisté, nejistě odlepím záda od sedačky. Josmani to ale nevnímá. Vylézá od volantu a světácky mrkne na staříky od domina. Dneska je „králem karnevalu“.