Jak žije šestka z Benghází /Bulharsko


 

 

 

 

Valentinu Siropulovovou, Valju Červenjaškovou, Snježanu Dimitrovovou, Ašrafa Ahmada al-Hadžudže, Kristianu Valčevovou, Nasju Nenovovou poslal libyjský diktátor Mu’ammar Kaddáfí na smrt. Předtím z nich jeho INKVIZITOŘI VYMLÁTILI PŘIZNÁNÍ, že úmyslně nakazili stovky dětí virem HIV.
Reportáž Reflexu ze Sofie o BULHARSKÝCH ZDRAVOTNÍCH SESTRÁCH, které mučil a osm let věznil Kaddáfí
.

Poznala jsem ji hned, rudé vlasy svítily do dálky. KRISTIANA VALČEVOVÁ s úsměvem od ucha k uchu naskočila do taxíku a řekla: „Pojedeme ke mně domů, na okraj Sofi e.“ Po osmi a půl roce v libyjském vězení se tato bulharská zdravotní sestra stala něčím jako PONUROU NÁRODNÍ CELEBRITOU.

 


POZOR! BÍLÁ BUNDA. Seděli na lavici před soudem v Tripolisu, od novinářů je dělily mříže. Pět zdevastovaných bulharských sester a dva lékaři. „Bílá bunda, bílá bunda!“ vykřikla obžalovaná Kristiana, podle libyjské propagandy šéfk a gangu, který v dětské nemocnici v Benghází úmyslně nakazil přes 400 dětí virem HIV.
Bílá bunda, na niž se upřely zraky zsinalých bulharských novinářů, instinktivně vystřelila ze soudní síně. „Vyběhl jsem za ním. Podařilo se nám ho i vyfotit. Nevěděli jsme tehdy, proč na něj Kristiana upozorňuje, ale bylo jasné, že se nám snaží říct něco důležitého,“ vypráví Georgi Milkov, bulharský novinář, který drama „šestky z Benghází“ v Libyi léta sledoval. „Psal se rok 2000 a tohle byl náš první soud. Někdo z těch novinářů musel být Bulhar, neměla jsem co ztratit. Soud za soudem, stání za stáním, jen jsem jim mohla dát další indicie. Vždycky jen pár slov přes mříže,“ vypráví dnes Kristiana Valčevová ve svém bytě na kraji Sofi e příběh, který skončil před čtyřmi a půl rokem téměř happy endem.
Příběh, o nějž, jak filmoví producenti nyní v Sofi i oznámili, má zájem Hollywood. Zahrát si v něm má Angelina Jolie s Cate Blanchettovou.
„Mučili nás! Elektrikou!“ zakřičela jindy Kristiana. „Pssst!“ obořil se na ni její manžel Zdravko, který seděl vedle ní na lavici obžalovaných. Jejich slova však zachytila bulharská televize. „Bílá bunda“ byl člověk, který je sadisticky týral.
„To je on,“ zapíchne Kristiana prst do své knihy. A když si všimne, že skleničku s naloženými blumami, které mi nabídla, odkládám na stolek, zeptá se plná obav typické bulharské hostitelky: „Chutná ti ten kompot? Dělali jsme ho se Zdravkem na chalupě.“ Jako by se jí ten osm a půl roku trvající horor netýkal, jako by vyprávěla zápletku filmu, který právě viděla v kině.
 

 

PODIVNÝ ÚNOS

Psal se rok 1998, když se po Benghází rozkřiklo, že má dětská nemocnice problém. Dětí, u nichž Libyjci diagnostikovali HIV, přibývalo každým dnem. A není ani divu, když tu, jak později napsala další z obžalovaných, Valja Červenjašková, ve své knize Zápisky z pekla, ke zděšení bulharských sester personál používal injekční stříkačky naněkolikrát.
„Já jsem pracovala v jiné nemocnici. Tu fámu jsem vnímala třeba jako zprávu, že je epidemie někde v Gaze, jako vzdálené neštěstí, které se mě bezprostředně nedotýká. Ve snu by mě nenapadlo, že na mě někdo ukáže prstem a odsoudí mě k smrti, protože já jsem prý za to zodpovědná,“ vypráví Kristiana.
Jen o několik měsíců později nahlásil manžel Valji, že pohřešuje svou ženu. Ve skutečnosti libyjská policie unesla přes dvacet zdravotníků, z nichž ve vlhkých kobkách nechala nakonec pět žen-matek a dva muže. Notně zestárlé tváře jejich blízcí uviděli na obrazovce až o dva roky později, na prvním soudu.
O dva roky později, roku 2002, syn Mu’ammara Kaddáfího, Saíf al-Islám, veřejně přiznal, že při vyšetřování libyjská strana udělala jisté chyby, a nechal zdravotníky přestěhovat z vězení do policejního „domu“. A aby se rozhořčená Evropská unie uklidnila, nechával jim vozit jídlo z nedaleké restaurace. Poprvé pak novinářům dovolil, aby se s vězni sešli. „Přišel jsem tam, vzal si stranou jednu po druhé a tam mi to všechno řekly,“ vypráví Georgi Milkov.

 

 

MUČENÍ VE VĚZENÍ

Co všechno Milkov slyšel?
To, že jim na obličej kladli štíry.
To, že Bulharky bili holí, dokud se jejich těla nezbarvila od hrudi až po kotníky do modra. Že na ně pouštěli psy. Valja Červenjašková vypověděla, že jí chtěli típnout nedopalek do oka. Kristianu Valčevovou mučili nahou v přítomnosti palestinského lékaře Ašrafa Ahmada al-Hadžudže, na bradavky a genitálie jí připevňovali elektrody, jemu uvázali drát kolem penisu. Jeho, muslima, znásilnili za pomoci policejního psa, ji elektrickým obuškem. Snježana Dimitrovová visela hodiny přivázaná za futra u dveří, Valentina Siropulovová při jednom z výslechů na čas oněměla, Nasja Nenovová se pokusila o sebevraždu. Tak Libyjci vytloukali přiznání.
„Ano, byla jsem šéfk ou zahraničního gangu, platily mě CIA a Mossad, nutila jsem sestry, aby dětem píchly nakaženou plazmu,“ přiznala nakonec Kristiana. „Nespala jsem pak čtyřiadvacet hodin, a když jsem se trochu sebrala, volala jsem hystericky na své trýznitele: „Lhala jsem vám, lhala! Pozdě, drahoušku, smáli se mi. To byl nejhorší moment v mém životě. Nešlo to vzít zpátky,“ vypráví Kristiana.

 

 

PINK PARADISE

Střih. Paříž. Noční klub Pink Paradise. Dvacetiletá Bulharka Dafi nka Mirčevová tančí u tyče. Sledují ji oči neznámého muže. Muže s černýma očima, který je záhy ochoten zaplatit cokoli, jen aby s ní mohl být hodinu sám. Gentlemana, jenž za ní posléze šest let jezdil soukromým letadlem, který jí k narozeninám nechal uspořádat koncert její oblíbené kapely Pussycat Dolls. Muž, jenž divoce utrácel a zahrnoval ji diamanty, penězi. Arab obklopený bodyguardy, který tak vyváděl v pařížských hotelích, až nakonec mohl navzdory tomu, že vždy jezdíval s černým kufrem plným bankovek, pobývat jen v hotelu Le Meurice, vybaveném protihlukovými stěnami.
Saíd Kaddáfí. Syn libyjského vůdce Mu´ammara Kaddáfího.
„Nechtěla jsem s ním nic mít, byl zhýralý, a navíc měl rodinu. Psal mi dopisy, že prý za mnou přilétá na křídlech lásky! Já byla neústupná. Naléhala jsem na něj, aby jeho otec propustil bulharské sestry. Slíbil mi to a svůj slib splnil. Ale nevím, třeba by je pustili i tak,“ svěřila před pár týdny Dafi nka listu Daily Mail. A rozhovor byla ochotná poskytnout i Refl exu. „Díky, že se zajímáte o můj příběh, jsem svolná k jakémukoli setkání.“ Původně jsme se chtěly sejít v Sofi i, Dafi nka si však vypnula mobil. Pak se ozvala, ať za ní přijedu do Paříže. Když jsem jí chtěla položit pár otázek telefonicky nebo mailem, už se neozvala.
„Asi od vás očekávala honorář,“ ušklíbl se Georgi Milkov. „Bulharsko mělo s Libyí, hlavně za totality, nadstandardní vztahy. Čekalo se, že po procesu se sestrami všichni utečou. Neutekli. Zůstávají tam i teď, za války. Někteří raději budou žít tam, protože se bojí, že by se v Bulharsku, které se po revoluci roku 1989 změnilo, nechytli. Když probíhal proces se sestrami, Bulharsko zároveň Kaddáfího syny vydatně zásobovalo krásnými ženami. Znám minimálně jednu takovou Dafi nku, která obšťastňovala Saífa al-Isláma, a další, co chodila s Hannibalem. A i tyhle dvě se stoprocentně přimlouvaly. Díky této vydatné ženské podpoře se nám podařilo bulharské sestry nakonec osvobodit,“ říká Georgi Milkov se sžíravou ironií, když spolu srkáme kafe poblíž sofi jské katedrály Alexandra Něvského, kde Bulhaři masově demonstrovali za propuštění zdravotníků.

 

 

STĚNY BEZ UŠÍ

V pařížském hotelu, kde stěny nemají uši, se Milkov setkal se Saídovým bratrem Saífem al-Islámem. Vzdělaným mužem, který hrál v celé anabazi roli „toho hodného z klanu Kaddáfíů“.
„Vy věříte, že vaši zdravotníci jsou nevinní, my to považujeme za terorismus. My věříme, že naši krajané obvinění za Lockerbie (roku 1988 nad skotským Lockerbie přišlo o život 270 lidí, když libyjští teroristé vyhodili do povětří boeing americké společnosti Pan Am – pozn. redakce) jsou nevinní. Vy to považujete za terorismus,“ řekl tehdy bulharskému novináři. Bylo proto jasné, že tenhle případ není jen přehozením zodpovědnosti za veliké selhání libyjské nemocnice na někoho ještě víc nenáviděnějšího, než byl v tradiční baště rebelů – Benghází – Kaddáfí. Tedy na cizinky údajně spolčené s americkou a izraelskou tajnou službou. Ale bylo jasné, že půjde i o obchod. Výměnu vězňů, která podle Saífa al-Isláma nemusí být nutně časově synchronizovaná. „Ty sestry, obyčejné Bulharky, byly jen figurkami ve velké politické hře,“ říká dnes Milkov.
„Do policejního domu nás přestěhovali, jak jsme se později dozvěděli, protože začal soud s atentátníky z Lockerbie. Libyjci si mysleli, že dva jejich krajany odpovědné za atentát propustí. Jednoho skutečně propustili. Jenže Abdal Basat Alí Muhammad Midžrahí dostal doživotí. A my se vrátili do vězení,“ vypráví Kristiana. Ještě před tím však Libyjci propustili jejího manžela Zdravka, ostatních šest – kterým se od této chvíle začalo přezdívat šestka z Benghází – uslyšelo prvně slovo bjulada. Smrt.
„Kouřily jsme, nemluvily. Asi po třech dnech nám došlo, že jsme po pěti letech dostaly trest smrti.
Mého muže nechali jít. Plakal, nechtěl. Říkal, že zůstane, říkal, že je stejně nevinný, jako jsme my,“ vypráví Kristiana. Povídáme si už několikátou hodinu, načínáme druhou krabičku cigaret, otevíráme první láhev vína.

 

 

(NE)PŘÍTELKYNĚ Z DOMU SMUTKU

„Neviditelná stěna vyrostla mezi těmi z nás, které nic nepřiznaly, a těmi, které ano,“ napsala Valja Červenjašková ve své knize Zápisky z pekla. Šestka z Benghází se rozdělila na dva tábory, jež se upřímně nenáviděly. Přesně tohle Libyjci chtěli, když je mučili, páčili z nich přiznání slovy: „Stejně to na tebe tvý kamarádky už dávno napráskaly.“
„Sešly jsme se v tom vězení shodou špatné náhody, nikdy jsme se předtím neznaly, nepřátelily jsme se. Každá z nás byla jiná. Mě nenáviděly třeba proto, že jsem mluvila anglicky a arabsky a že, i když jsem po mučení podepsala, a de facto je tak do toho stáhla, stejně mě potřebovaly, aby se dorozuměly,“ říká Kristiana. Když se po letech v policejním domě shledala s manželem, Valentina pořvávala po chodbách, že tahle věznice není pro páry. Porvaly se spolu. Valja šikanovala Nasju. Snježana vyčítala Kristianě, že si barví vlasy na rudo a nevypadá dost ztrápeně. (Lidé v Bulharsku, naštvaní, že musejí z daní platit záchranu sester, trousili: Zas tak špatně se asi nemá, když si barví vlasy!) „Ty rudé vlasy, to byl můj protest, můj vzkaz Libyjcům, že mě nepokořili,“ vysvětluje ale Kristiana.
Zprvu se nenáviděli ale i Ašraf a Kristiana, kteří se oba po mučení přiznali. Libyjci je týrali společně, v těch nejvíc ponižujících polohách byli nuceni podepsat, že spolu udržovali poměr.
Do toho se ze dvora dvakrát ročně ozývala trojkombinace: frenetický křik, výstřel, nářek pozůstalých. Popravy. Šestka z Benghází je očekávala na celách mezi vražedkyněmi. Paradoxně přitom byla považována za zabijáky největší, co mají na svědomí smrt více než čtyř set dětí.
Kad dáfí nechával svážet do Tripolisu k soudu autobusy lidí, kteří skandovali: Smrt vrahům! „Když jsme se my, sestry, dostaly k televizi, viděly jsme neustále rozhovory s plačícími rodiči umírajících dětí. Nonstop.“ Valja se proto raději přátelila s vražedkyní Mabrukou. Kristiana s Nigerijkami, četla jim z lógru kávy budoucnost. „Vždycky jen dobré zprávy. Jasně že jsem to dělala hlavně pro cigaretu,“ líčí Kristiana.
Diplomaté zatím za zavřenými dveřmi horečně vyjednávali. V jednáních se mluvilo o miliónu dolarů jako odškodném pro každé nakažené dítě, Britové a Francouzi údajně při té příležitosti s Libyí uzavřeli i velkorysé kontrakty, jejichž podrobnosti se zřejmě teprve dozvíme. Nakonec, po osmi a půl roce, přistál speciál se šestkou z Benghází v Sofi i.

 

 

CO NA SVOBODĚ

Svoboda na bulharské zdravotnice čekala dvě hodiny cesty od Tripolisu. „Nemůžu říct, že bych své spoluvězeňkyně milovala, ale jsem s nimi spojená něčím, co asi mezi sebou cítí příbuzní. Občas si zavoláme, teď jsme společně svolily, aby Hollywood natočil Šestku z Benghází,“ říká Kristiana. Film, na jehož konci by mohly běžet následující titulky:
Kristiana Valčevová žije s manželem Zdravkem v satelitu na kraji Sofi e. Poté, co přistála jen v tom, co měla na sobě, dostala v Bulharsku od mobilního operátora byt. Vystudovala vysokou školu, naučila se na počítači a nyní pracuje ve vojenské nemocnici v Sofi i. Napsala knihu Nepokořená. Žije šťastně, protože „může otevřít dveře i z druhé strany, spát v posteli s nataženýma nohama a na záchod může jít, kdy chce“.
Nasja Nenová žije v bytě pod Kristianou. Manžel ji opustil, „nemiluje ji, prý čekal, že se z Libye nevrátí“. Na Valentinu Siropulovovou i Snježanu Dimitrovovou jejich blízcí čekali.
Valja Červenjašková se vrátila na vesnici Biala Slatina, otec jí zemřel během jejího věznění, dcery dospěly. Manžel, který jako první upozornil na případ sester v Libyi, na ni čekal. Valja se ve svých Zápiscích z pekla svěřila, že ji ve snech opakovaně děsí obraz, že ji usmrcuje popravčí četa.
Ašraf Ahmad al-Hadžudž dostal bulharské občanství, na rozdíl od sester nedostal byt. Zlí jazykové tvrdí, že zůstal bez prostředků proto, že mecenáš, majitel telekomunikační služby, je Žid, zatímco Ašraf původem Palestinec. I jeho, podobně jako zdravotnice, Bulhaři nejprve ubytovali v prezidentské rezidenci Bojana, kam se za ním okamžitě přestěhovala jedna z jeho fanynek. Do roka měli dítě, za svědka jim šli dva členové někdejší bulharské vlády. Po roce jeho žena zjistila, že Ašraf nedostal ani byt, ani odškodnění, a začala se s ním soudit o dítě. Po osmi letech v Libyi se dva roky soudil ještě v Bulharsku. Ašrafovým svědkem byl Georgi Milkov, jenž se před soudem snažil dosvědčit, že to není muslimský radikál, z čehož jej vinila jeho žena. Nakonec se Ašraf přestěhoval za příbuznými do Nizozemska. Jeho žena, která mezitím účinkovala v TV show, mu v přenosu odmítla ukázat dítě, byť jen přes telemost.
Mu’ammar Kaddáfí a jeho synové jsou dnes ve válce se Západem, bombardují civilisty a tvrdí, že Libye je terčem teroristických útoků. Francie ve snaze chránit civilisty, ale i své ropné zájmy zaujala místo v první linii.
Atentátník z Lockerbie Muhammad Mudžrahí byl propuštěn z „humanitárních důvodů“. Je prý na smrtelné posteli. To mu však nebrání, aby v novém lamborghini jezdil obhlížet luxusní rezidenci, kterou mu Kaddáfí nechává stavět. V Libyi ho oslavují jako hrdinu.

 

 


Reportáž vyšla v březnu 2011 v Reflexu