Jeden z nás /Norsko


 

Foto: Jan Šibík

 

ZVONY KATEDRÁLY DOMKIRKE duní centrem Osla, rozléhají se do přilehlých ulic, zahrazených policejní páskou. Na nedělní bohoslužbu stáli lidé v tichém zástupu. Přední lavice jsou rezervovány. Rezervovány pro děti z letního tábora na ostrově Utoya. Ty živé.

 

 


Na zápěstí ještě stále mají plastové náramky, jaké člověk dostane na obyčejném fesťáku. Koho by napadlo, jak rychle těch pět písmen, jež na nich jsou – Utoya –, dostane během pár minut zcela jiný význam. Dívka s náramkem a v černých šatech kráčí lodí kostela, objímá své kamarády. Pak se rozběhne k chlapci v tmavém saku. Je v tom překvapení i radost. Oba pláčou.
Pro mnohé je tohle setkání první od chvíle, kdy se na ostrově, kam mladí příznivci místní Labour Party přijeli stanovat, začala rozléhat střelba. Poté, co se někteří ze šesti set mladých lidí v panice snažili zachránit skokem do moře nebo předstírali, že jsou mrtví. Ve chvíli, kdy vrah v oblečení policisty pálil celých devadesát minut s potěšením systematicky na ty duchapřítomné, kdo mu běželi vstříc s voláním o pomoc. Ve chvíli, kdy jejich kamarádi padali k zemi s prostřelenou hlavou. Mrtvých bylo v pondělí, v den uzávěrky Refl exu, kolem osmdesáti. A někteří z nich byli ve věku od 14 do 20 let.

 

 

STRACH MUSLIMŮ

V zástupu, jenž se zatím sune ke kostelu, jde Fazal Husajn s rodinou. Je z Pákistánu, je muslim. „Když začaly chodit zprávy o útoku, byli jsme šediví hrůzou, zavřeli jsme se doma a modlili se celou noc,“ vypráví Husajn a postupuje blíž ke dveřím katedrály. Bál se totiž, že by se mohlo jednat o útok muslimských radikálů. Dokonce se k němu jedna islámská skupina i přihlásila.
Ještě než Anders Behring Breivik, dvaatřicetiletý atentátník a vrah, který nejprve odpálil nálož v centru ve vládní čtvrti, stačil dojet na ostrov Utoya, kam se toho dne chystal i premiér Jens Stoltenberg, už se začalo spekulovat o muslimském teroru, o tom, že i norské noviny otiskly karikatury proroka Mohameda, o tom, že i Norsko se účastní misí v Afghánistánu a v Libyi … O tom, že ani Norsko nemají muslimové rádi. „Zpráva, že vrahem byl nordický typ, pravicový radikál, jenž muslimy nenáviděl, nás trochu upokojila.
Ta tragédie není menší, ale kdyby to udělali muslimové, byl by to pro nás dvojí horor, nemohli bychom tu vyjít na ulici, každý by na nás koukal jako na agresory nebo s pohrdáním,“ říká Husajn, který v Norsku žije už třicet let, a jak mluví, trs diktafonů zahraničních reportérů mu houstne před obličejem.
Právě fakt, že se atentát stal způsobem boje i někoho z místních, je totiž tím, co útoky v Oslu odlišuje od loňského výbuchu v moskevském metru nebo od teroru v londýnských autobusech a také v metru v roce 2005.
Na perónu moskevského Parku kultury i na londýnské stanici Edgware Road se mísil žal s nenávistí. Po Kavkazanech v prvním případě stejně tak jako muslimech v tom druhém se bezprostředně po útocích slehla zem. A když se znovu osmělili vyjít do ulic, stíhaly je nevraživé pohledy okolí, lidé si od nich odsedávali v metru.
Když pak policie omylem o dva týdny po londýnských útocích na perónu ve stanici Stockwell zastřelila brazilského elektrikáře, černého pasažéra, protože vypadal s batůžkem jako terorista, vyšli do ulic Londýna v tričkách s nápisem „Don’t panic, I’m islamic.“
V Oslu je to jinak.

 

 

ŽIVOT V NEVINNOSTI

Jenže v Norsku je ta rána o to hlubší. Nejsou tu ještě rakve zavražděných teenagerů, přesto jako by i nedělní bohoslužba byla zádušní mší. Varhany se otřásají tóny hlubokými, jako je žal ve tvářích terorem předčasně dospělých patnáctiletých kluků, kteří to přežili a teď v lavicích sborově zvedají opuchlé oči ke kůru. Varhany vyluzují i tóny vysoké, jež jako by zesilovaly úpěnlivé vzlyky dívek. Píšťaly hřmí, jako by ten křik a srdcervoucí koncentrované neštěstí chtěly odnést někam výš, někam pryč, ale tíha toho okamžiku zůstává dál v dusné, deštěm a slzami promáčené katedrále.
„Jsme malá země, je nás pět miliónů. Vidíte, že je to tu komorní, je tu s námi v katedrále i premiér, i královská rodina. Žili jsme v jakési nevinnosti. A tímhle jsme o ni přišli. Je ale lepší vědět, kdo na nás útočí a proč. I když ještě neznáme všechny detaily, je důležité vědět, odkud ta rána přišla,“ říká protestantská duchovní Maria Farstadová. Ta mluví klidně a vyrovnaně, dikcí kazatelky. O naději a o Bohu, oči se jí však zalesknou, když nahlas pojmenuje, proč je ta atmosféra tak odzbrojující, proč i zahraniční reportéři nechávají děti s náramky z Utoye procházet a neodvažují se je mučit dalšími otázkami. A že i oni si tváře přikrývají dlaněmi, aby skryli svou chvilkovou neprofesionalitu, slzy. A když se někdo přece jen odváží věcně zeptat, jak se jim podařilo přežít, odpovědí je většinou jen utýraný pohled, slzy.
„Je to, jako by ten vrah byl členem vaší rodiny, jako by byl jeden z nás,“ říká Farstadová. Tedy nikdo cizí, koho Norové neumějí pochopit, koho nechtějí pochopit. Někdo, na koho se dá shlížet s pohrdáním už jen proto, že nerozumí vtipu, že má Mohameda tak v úctě, že nerozdýchá ani karikaturu a že se kvůli tomu třeba i sám odpálí.
Mikrofonu se pak chopí premiér Jens Stoltenberg. Mluví jako premiér a mluví jako pozůstalý.
Spoustu z těch mladých, nadějných, zemřelých znal osobně. Znal i rodiče některých z nich. Mluví ale také jako muž, jenž měl zemřít. A který přežil.
Exploze v Oslu byla cílená na jeho úřad, zemřeli jeho kolegové. A právě ostrov Utoya, kde se konal workshop jeho možná jednou budoucích pokračovatelů, měl on osobně podle ofi ciálního programu navštívit. Nedojel tam kvůli výbuchům v centru města. Teď stojí tváří v tvář rodinám a kamarádům těch, kteří to koupili za něj. „Nenávist nás nikam neposune,“ říká. Jen jednou, během projevu, během něhož teenageři boří přerývaně čela do lavic, vytáhne bělostný kapesník. Když se pak se zástupy dětí z Utoye objímá, pláče už bez zábran. Člověk si těžko přestavuje, jak by asi plakal Petr Nečas nebo Jiří Paroubek.

 

 

KDYŽ KLUCI PLÁČOU

Mše končí a kostel se mění v místo, kudy začínají proudit desetitisíce Norů, kteří zapálí svíčku a zase zmizí v dešti.
Proplouvá mezi nimi dvacetiletý Sergej Hansen, tu urovná kytky, tu přinese svazek nových svící a vyskládá z nich „I love Oslo“. Pak si za rohem kostela zapálí cigaretu. Vypadá statečně, takže když se vrátí zpátky ke své „práci“, zeptám se ho, zda o „tom“ může mluvit.
Klidně se posadí do lavice a začne: „Měl jsem tam kamarády, někteří přežili a někteří to nedali … Jen po mně nechtějte jejich jména, jejich jména …,“ rozpláče se. Uprostřed slova se zvedne a zmizí.
Vyjdu do deště, trhá to srdce, když kluci pláčou.
 

 


Reportáž vyšla roku 2011 v Reflexu