Karadžić před soudem /Nizozemí


 

 

 

 

REFLEX SLEDOVAL JEDNÁNÍ MEZINÁRODNÍHO TRESTNÍHO TRIBUNÁLU PRO BÝVALOU JUGOSLÁVII


Soudní síň od galerie pro veřejnost dělí jen neprůstřelné sklo. Udeří devátá a začnou se za ním míhat postavy v černých talárech. Pak v dobrém rozmaru do místnosti vstoupí muž s kufříkem a typickou šedivou vlnou, RADOVAN KARADŽIĆ (65). Další stání s vůdcem bosenských Srbů, který čelí obvinění mimo jiné z genocidy, ostřelování Sarajeva, držení rukojmích, před tribunálem v Haagu právě začíná.

 



MALÝ KUDRNATÝ MUŽÍK KARADŽIĆE vítá se servilním úsměvem. Je to Peter Robinson, šéf jeho obhájců. Těžko říct, o čem se spolu baví, přenos zvuku do galerie ještě nezapnuli. Rozhodně to nebude žádné temné téma, do němého představení za sklem totiž vstupuje atraktivní blondýna, zatímco kudrnáč spokojeně přihlíží, někdejší vůdce bosenských Srbů tiskne dívce ruku o něco déle, než by se slušelo.

 

 

NIZOZEMSKÉ TRAUMA

Mikrofon zachrčí. K pultíku uprostřed soudní síně usedá Marcus Helgers, někdejší nizozemský kapitán vzdušných sil, člen mírové mise OSN, která tehdy měla v Bosně a Hercegovině dohlížet na to, aby obě strany konfl iktu nezmasakrovaly civilisty. Nepovedlo se. Minimálně při genocidě v Srebrenici, kde bosenští Srbové pod vedením generála Ratka Mladiće postříleli na osm tisíc mužů a chlapců, selhaly jmenovitě nizozemské mírové jednotky. Stín neschopnosti odvrátit krveprolití padl kolektivně na mezinárodní misi a tak nějak i na hlavu Helgerse, ačkoli jeho příběh z Bosny nemá se Srebrenicou nic společného. U dnešního stání se totiž nebude řešit obsáhlá dokumentace genocidy a etnických čistek, nýbrž držení zajatců.
Zajatců, jakým byl právě Marcus Helgers. Tehdy mu mohlo být něco málo přes dvacet. Když NATO zahájilo bombardování strategických cílů, bosenští Srbové začali podle obžaloby zatýkat příslušníky mírových sil. „Udělali si z nás živé štíty, drželi nás dvacet dní na radarové stanici Jahorina. Vyhrožovali nám smrtí, jeden z vojáků musel volat do Sarajeva, že pokud NATO nepřestane s bombardováním, postřílejí nás.“
Podobné příběhy před soudem vyprávějí svědci z Ukrajiny, Polska, Švédska, z Česka. Zkoordinovat tenhle monstrproces je logistickým majstrštykem. Vojáci pak před tribunálem identifi kují muže na videozáznamech a fotkách, vyprávějí o páskách přes oči, pistolích na spáncích, o poutech, jimiž byli připoutání k plotu srbské radarové stanice, o explozích, které slyšeli v okolí. O tom, že je při tom filmovali. Zřejmě pro výstrahu. O srbském novináři, jenž přijel s bosenskosrbskými vojáky natočit snad i okamžik, kdy padnou s kulkou v hlavě k zemi, a jehož jeden z polských zajatců prosil, aby zavolal jeho ženě, že „Janek je v pořádku a brzo se vrátí“. Že válečný vzkaz žena na konci drátu vyslechla zrovna ve chvíli, kdy se její manžel smiřoval se smrtí.
Karadžić sedí na levé straně tribunálu, a protože se hájí sám (nechává si jen radit od týmu obhájců), vede osobně křížový výslech svědků. Listuje při tom v lejstrech, jako by si nechtěl špinit ruce, listů se dotýká jen stisknutým palcem a malíčkem. Trochu to působí, jako by dirigoval. Zdá se ale, že ho celá ta věc obtěžuje, když musí poslouchat, jak má polský voják (Janusz Kalbarczyk) po prožitých hrůzách „větší soucit s trpícími“ a jak se Marcus Helgers léta léčil z posttraumatického stresového syndromu: „Klepal jsem se snad dvě minuty a pak mě týden bolely všechny svaly.“
Karadžić, původním povoláním psychiatr, se táže pomalu, dikcí tak charakteristickou, že se až nechce věřit, že by jej – když se do roku 2008 skrýval v Bělehradě pouze za image zarostlého léčitele Dragana Dabiće – neodhalila ani vlastní milenka.
Někteří lidé svou dikci nezapřou.
Je to, jako kdyby po Praze chodil – nepoznán – (prognostik) Miloš Zeman s knírem, tvrdil, že je astrolog a jmenuje se Josef Vomáčka.
„Hvala,“ děkuje Karadžić nizozemskému vojákovi za každou větu, jako by ho chtěl znejistit, jako by mu tím naznačoval, že jeho odpověď mu právě zajistila propustku na svobodu.
Vedle mě v galerii sedí starý pán, sleduje výslech a nervózně muchlá čepici. Je to Marcusův táta.

 

 

VYTÁHNĚTE HO Z POSTELE!

„Tss, ten nizozemský voják, celý se třásl,“ utrousí o přestávce u automatu na kávu výtvarnice a aktivistka Jehanne Woekomová. Byla to ona, kdo se v 90. letech v Nizozemsku staral o první uprchlíky z Bosny. „Jsem Holanďanka a nemohu snést fakt, že někdo mým jménem dopustil masakr v Srebrenici. Proto sem chodím, chodím se dívat Karadžićovi do očí. Tenhle tribunál zavání dalším holandským traumatem. Milošević umřel v cele, Mladić je stále na svobodě a Karadžić se sem chodí předvádět. Přitom když ke stání přijely svědčit matky ze Srebrenice, obyčejný ženský v šátcích, nedostavil se. Manipuluje soudem! Umíte si to přestavit? Stály ve foyeur a křičely: Vytáhněte ho z tý postele! Přiveďte ho, i kdyby měl být ještě v pyžamu!“ vypráví, když se vracíme do sálu.
Ke svého starému tátovi si přisedne Marcus Helgers. Muž, který sice působil při výslechu nervózně, ale jenž vypovídal Karadžićovi tváří v tvář, neschovával se za paraván, nenechával si počítačem upravit hlas – tak jako to dělají mnozí „chránění svědci“, jimž hrozí odveta srbských nacionalistů. Když starému pánovi únavou klesne hlava a z rukou vypadne čepice, Marcus jej vezme za rameno.
„Můžu se vás na něco zeptat?“ zašeptám, když procházejí kolem mě. Marcus se trpce usměje: „Raději ne. Prosím, už ne.“
 

 

SPISOVATELÉ V SÍNI

„Vaše kniha – Bílý drak – je excelentní, generále. Říct tolik v tak málo slovech!“ vítá Karadžić u křížového výslechu Jonathana Rileyho, britského generála a vojenského historika, který velel mírovým jednotkám nejen v Goražde, ale i v Sieře Leone, Afghánistánu a Iráku. Karadžić se tváří, jako by konečně získal důstojného soupeře pro šachovou partii. „Neměl jsem možnost přečíst si knihu před tím, než jste se sešel s obhajobou, když dovolíte, vezmu si ji k ruce teď,“ říká a začíná listovat. Riley, v pruhovaném saku a v pruhované košili, jež dokáže docenit jedině muž, který strávil většinu svého života v uniformě, odpovídá akurátně. A v jeho chování není ani špetka servility, jakou je možné pozorovat v pohledech a úsměvech Karadžićových obhájců.
Byl to Riley, kdo si roku 1995 vyslechl ve vysílačce slova bosenskosrbského velitele Radomira Furtuly: „Generál Mladić rozkázal, že pokud NATO nepřestane s bombardováním, budeme vás ostřelovat.“
Po výhrůžce, že se velšská jednotka, která v místě dohlížela na distribuci humanitární pomoci, ocitne pod palbou bosenskosrbských granátů, Rileyho srbský velitel pozval, aby se sešli na checkpointu. Britský generál odmítl. Měl zprávy, že Srbové mají novou taktiku, v Sarajevu si z mezinárodních jednotek začali dělat rukojmí. Jen o pár hodin později generál dostal zprávu, že těžce ozbrojení bosenští Srbové zaútočili na jeho tři pozorovací stanice. Zajali 33 mužů.
Karadžić si nechává několik hodin vyjmenovávat počty vojáků, geografi ckou polohu, počty zbraní, tanků. Jako by mu někdo po letech prozrazoval, jak a proč tehdy táhl koněm nebo věží.
Snaží se generála chytit za slovo, dostat z něj, že se střelbou nezačali vždy jen Srbové.
„Emoce se tam vařily …,“ podsouvá Karadžić. „Jako velitel zodpovědný za odražení útoku z chráněné zóny … jsem si, bohužel, nemohl dopřát ten luxus, jakým jsou emoce … mí vojáci byli napadeni těžce ozbrojenou jednotkou, … neměl jsem jinou možnost než je bránit,“ odpovídá generál.
„Ale pamatujete si, jak generál Mladić (vychutnává si fakt, že muž, jehož před tribunálem cituje, je stále na svobodě) řekl: Pokud proti vám někdo z našich vystřelí, můžete klidně začít střílet,“ říká Karadžić.
„Ne. Nepamatuji,“ odpovídá generál Riley.
„Pokud si porovnám dokumenty a zkušenosti zajatců, je jasné, že tohle byl rozkaz koordinovaný z vyšších míst. Začali brát (modré přilby) jako rukojmí naráz aspoň ve třech, ne-li čtyřech oblastech, … a protože jednotliví velitelé zodpovědní za přidělené území si obvykle nedávají rozkazy navzájem, je jasné, že to přišlo shůry, tedy z generálního štábu,“ vypovídá Riley.
Celkem tribunál shromáždil doklady o dvou stovkách rukojmích z řad mírových jednotek.
„Souhlasíte, generále, jako dobrý spisovatel a dobrý generál, že nejsou malé a velké nespravedlnosti, že každá nespravedlnost je ta velká. Srbové věří, že se stali terčem velké nespravedlnosti,” opakuje Karadžić sladkobolně své přesvědčení, že Srbům křivdí celý svět. „… jsem s vámi zajedno až potud, že všechny strany sporu mají stejné právo dovolávat se odezvy, … až potud, že každá nespravedlnost se jeví jako velká, pokud se děje vám,“ odpovídá, stále však s chladným odstupem, Riley.
„Děkuji, generále, že jste přišel. Nerad bych vás potkal v příští válce. Žádná nebude, že?“ končí Karadžić (jak si asi myslí jako správný spisovatel – se smyslem pro pointu).
Riley se nesměje. Ukloní se soudu a rovný jako pravítko opouští tribunál.
 

 

PUSTÍ HO?

„Jsem strážcem jeho procesu.
Dohlížím, aby byl jeho soud férový. Ať bude výsledek jakýkoli, aby byl věrohodný,“ říká mi ve foyeur kudrnáč s nejmodřejšíma očima na světě. Peter Robinson, Američan, který dobrovolně radí Karadžičovi, jak se hájit.
„Kdyby se vám podařilo dostat ho na svobodu, neměl byste pocit, že máte taky na rukou krev?“ zajímá mě. „Byl bych šťastný! Byla by to chyba žalobců, že nenašli dost důkazů k tomu, že je vinen. Byl bych potěšen,“ říká líbezným hlasem Robinson. Zdá se mu snad, že je Karadžić nevinen? „Neřekl bych, že já osobně věřím, že je nevinen. Ale pokud by se nic neprokázalo, je to důvod ho pustit … tak to chodí.“
V soudní síni svědčí na 400 svědků. „Ale těch, kdo mohou říct, že jim něco udělal konkrétně Karadžić, moc není. Obžaloba se snaží dokázat, že něco nařídil, plánoval, věděl o zločinech, a nikoho nepotrestal. To, že je někdo prezident země, ale neznamená, že je zodpovědný za všechny zločiny, jež se v té zemi děly! To by byl v base každý, speciálně v té mé,“ směje se Robinson, který svou práci tak miluje, že za ni bere prý osmkrát méně než za tu, co by údajně dělal v USA. Proč? „Je to úžasná osobnost, když chcete být úspěšný jako politik, musíte být osobitý, charismatický a Karadžić má všechny tyhle vlastnosti! Je velmi vtipný, talentovaný, rychlý, tvrdě pracuje, má všechny kvality, jež by měl lídr mít. Je úžasné s ním pracovat.“
Někdy si prý sice trošku škodí, dává otázky, které napomáhají obžalobě, ale „zná Bosnu, reaguje pohotově, je to lékař, spisovatel a velice nábožensky založený člověk …,“ snaží se mě omráčit kudrnáč.
Jistě, a taky se mu stýská po ženských, proto mu Robinson vodí do soudní síně stážistky s image „Miss justice“. „Jsou to nejlepší studentky mezinárodního práva! Vybírám je osobně, kupodivu jsem vybral deset žen z dvanácti,“ směje se Robinson.
Střídaly se během stání, jen jedné Karadžić ruku nepodal, jen jedné se pouze decentně uklonil. Bylo to na posledním stání, jež jsem měla možnost sledovat. Zrovna jsem přišla z rozhovoru s hlavním žalobcem, jenž mi vysvětloval, proč se má soud táhnout až do roku 2013. Je třeba dokumentace pro budoucnost. Pozorovala jsem proto „budoucnost“. V hledišti seděli studenti, kteří přijeli na jakousi konferenci, skupině studentů z Asie chvíli trvalo, než pochopili, že obžalovaný je ten, co vede výslech, a svědek je ten nervózní uprostřed. Student vedle hladil spolužačku pod okrajem minisukně, klukovi ve třetí řadě klimbala hlava. Kousek ode mě seděla padesátnice, co chvíli si prohrabovala havraní vlasy, rovnala červené legíny nebo natírala rty rtěnkou. Když stání skončilo, Karadžić přistoupil spěšně ke skleněné stěně, zvedl ruku k tváři, gestem jí naznačil, že zavolá.
Podívali se na sebe jako dva milenci.
 

 

CÍTÍM, ŽE JE NEVINEN

Hledala drobné na kafe, tak jsem půjčila pár centů. „Vy se znáte s Karadžićem? Jste ze Srbska?“ neodpustila jsem si. „Jsem Nizozemka.
Chodím sem už rok. Píšu mu. On mi volá. Nikdy jsme se osobně nepotkali, ale já cítím, že je lídrem své země, mužem, který zabránil vzniku muslimského státu v Bosně (tohle je jedna z teorií, jíž se Karadžić hájí – pozn. redakce).
A hlavně, cítím, že je nevinen.“
Jak to říkal Robinson? „Karadžić má spoustu obdivovatelů a obdivovatelek.“ Tahle se nejprve urazila, když jsem zmínila jeho zodpovědnost za genocidu v Srebrenici, o hodinu později mi ale zastoupila cestu. „Víte, že dokud člověk není odsouzen, nelze o něm – zodpovědně – psát jako o zločinci?“ zeptala se a popřála mi, ať napíšu pravdu. Pak se rozběhla se štosem lejster ke dveřím: „Pane soudce! Pane soudce, mohu na moment?“

 

 


Reportáž vyšla v únoru 2011 v Reflexu