Klid po bouři /Japonsko


 

 

 

 

Do Japonska jsme s Janem Šibíkem přiletěli poté, co hi-tech ostrovy stihla dvojí katastrofa. Zemětřesení o síle devíti stupňů Richterovy škály a vlna tsunami. Dorazili jsme ve chvíli, kdy se ZEMĚ JEŠTĚ CHVĚLA a kdy se proti Japonsku, po zemi a vodě, vzepřelo i nebe. Ve chvíli, kdy došlo k havárii v jaderné elektrárně ve Fukušimě.

VLAK SE SUNUL PODÉL POBŘEŽÍ. Olivier Ségrettin si prohlížel fotky z turistického ráje prefektury Mijagi, odkud se právě přesouval směr Hokkaidó.
A jak se vlak kolébal, ani si nevšiml, že se země otřásala. Japonci však po sobě začali koukat úkosem, Olivier zpozorněl až ve chvíli, když z usmívajících se rtů spolucestujících opakovaně slyšel slovo: tsunami. Vlak zastavil. Bylo to asi hodinu poté, co se proti Japonsku vzepřela země.

 


„Všichni na kopec, všichni na kopec,“ klidně pasažéry navigovali stevardi. „Oliviere, žiješ? Japonsko právě zasáhlo zemětřesení o síle devíti stupňů Richterovy škály. Očekává se tsunami, kde jsi?“ ozval se ze sluchátka nervózní hlas Olivierovy matky, volala z Francie. „Abych řekl pravdu, jsem zrovna na pobřeží, ani jsem si nevšiml, nic nevidím, moře se zdá být klidné,“ smál se její syn. Bylo to krátce před tím, než se proti Japonsku vzepřela i voda. Krátce před tím, než se nad resort, jejž Olivier opustil sotva před pár hodinami, zvedla osmimetrová stěna z moře. Zatímco pasažéři z vlaku, který uháněl ostrovem Hokkaidó, stačili utéct do budovy na kopci, vagóny vlaku, který lemoval pobřeží Honšú, rozemlela tsunami spolu s auty a letadly jako v jedné obří pračce.
„Japonci okamžitě rozbili uprchlický tábor.
A ženy začaly pro všechny vařit rýži. Žádná panika, žádná nervozita. Jako by se vlna tsunami neblížila. Jen tichá soustředěná práce. Vlna nakonec dorazila v noci, byla ,jen‘ dvoumetrová. A my jsme tam, na kopci, v bezpečí strávili dva dny,“ vypráví Olivier v hale japonského letiště Haneda, které čelí exodu cizinců. Když se dozví, že za pár hodin odlétám do oblasti, kde sotva před týdnem trávil dovolenou, otevře počítač a ukazuje fotky. Je na nich buddhistický chrám na pláži, mnich, který mu ochotně přistavil auto, když viděl, že kulhá, aby ho zavezl na vlak, jímž Olivier odjel do bezpečí, a ještě mu dal talisman na cestu.
„Když jsem viděl záběry z helikoptér … ten člověk nemohl mít šanci …“

 

 

NA CESTĚ KOLEM FUKUŠIMY

Všechno chybí. Auta na půjčení. Benzín. Jídlo. A čím víc směrem k Sendai, tím je pravděpodobnější, že voda je kontaminovaná. Dálnice, která vede k místu neštěstí, je zavřená, mohou ji využívat jen záchranáři. Japonské, britské a americké štáby novinářů se tam dostávají helikoptérou, pořídí pár záběrů a hned letí zpět.
Robert Mikoláš z Českého rozhlasu je jedním z těch, komu se v Tokiu auto sehnat podařilo.
Spolu s Janem Šibíkem a kolegy z MF DNES, Davidem Neff em a Lucií Suchou, vyrážejí úzkou silnicí k místu neštěstí. Přespávají 130 kilometrů od Sendai, v místě, kde nyní přečkávají japonští uprchlíci, kteří katastrofu přežili. Fukušimská elektrárna je odsud jen pár desítek kilometrů.
„Čím víc jsme se vzdalovali od Tokia, tím víc se prodlužovaly fronty na benzín. Stáli jsme pár hodin v jedné frontě, byli jsme 157. auto, jenže pumpař před posádkou 151. auta zkřížil ukazováčky.
A to stejně jako ta, co stála za ním, odjelo,“ líčí Jan Šibík. To gesto znamená, že ne. Češi ale zůstali, doufali, že usměvavý pumpař udělá výjimku, on ale zkřížil ruce. Úsměv na tváři, ruce přes hruď, to je NE, přes které nejede ani šinkansen, dozvěděla se toho dne skupina českých novinářů. Když se jí přece jen po několika hodinách podařilo benzín sehnat, dostala se až do Sendai, kde byly dva hotely plné novinářů z celého světa. Na místě, kde začínala zkáza, však už bylo pusto.
Ani noha. Když v Japonsku úřady řeknou, že mají všichni odejít, odejdou. Nikdo se k troskám nechodí dívat, neděje se tu nic, co by připomínalo českou „povodňovou turistiku“, v zemi, kde si lidé nechávají na nákupním vozíku běžně bez dozoru kabelky Louis Vuitton, nikdo nepředpokládá, že by zpustošené domy, které se změnily v hroby, někdo vyplenil.

 

 

TERMINÁL

Když televize přinesly on-line záběry z helikoptér, na nichž masa vody drtila japonské pobřeží, byla jsem na služební cestě v bulharské Sofi i. Cesta do Japonska, na niž jsem se okamžitě vydala, se zvrhla ve story a la film Terminál, nepravděpodobnou tak, že kdyby to natočil Hollywood, všichni by znuděně přepnuli televizi.
Sofi e, Vídeň (lety na Tokio zrušeny), Frankfurt, Soul, Tokio-Narita, Tokio-Haneda, Jamagata? Ne, Jamagata ne. Zpět Tokio-Narita, Hongkong, Curych, Praha.
Z letiště Haneda se dá dostat do Jamagaty, která je k Sendai nejblíž, letecky za hodinu. Všechny lety jsou ale na tři dny vyprodané, hlásí s úsměvěm stevardka. Jedno místo by se ale snad našlo na druhý den v pozdně odpoledním letu, dává mi naději. U okénka, kde mají přehled o hotelech, mi rovnou doporučují přespat v hale. Po dvou dnech v letadle je jediná, nejbližší volná postel pro tuto noc v Jokohamě. A ještě se nedá rezervovat. Proudy cizinců prchají ze země, nocují vsedě na letištích nebo leží na dlaždicích. Je tu ale ještě odpočinková kóje. Za nějaké tři čtyři stovky si tu lze posedět hodinu v polohovacím křesle, poprvé natáhnout nohy, umýt se. Na tuto službu cestující čekají v pořadníku i deset hodin.
Než se tam člověk zklidní, než se pokusí na chvilku zabrat, už stojí v řadě na křeslo další unavený cestující. Ostatní zatím trpělivě čekají frontu na zásuvku, od níž, s obličejem osvíceným notebooky, komunikují přes Skype. Telefonní spojení je totiž pra chbídné. Síť přetížená.
Je pět hodin ráno, když mohutná skleněno-železná budova začne hučet, lupat a posouvá se ze strany na stranu. Zemětřesení. Dívka, která čeká na odlet do Evropy opřená o mohutný pilíř, se rozpláče. Japonci se jen zubí. Zemětřesení? To se prý jen vrtí ryba v bahně! Stačí, aby na ni bůh hodil placatý kámen, a je klid, vyprávějí dětem. Jenže to ještě nevědí, že tentokrát se proti Japonským ostrovům, jedné z nejvyspělejších ekonomik světa, vzepře nejen země a voda. Ale i nebe.

 

 

ÚTĚK

„Celou noc jsem hledal, jak se dostat do oblasti Mijagi. Když jsem k ránu na chvilku usnul, vzbudil mě David Neff . Bušil na dveře,“ říká Jan Šibík. Fotografa MF DNES vyděsil telefonát od japonské překladatelky: „Okamžitě odtamtud zmizte, v jaderné elektrárně Fukušima explodoval reaktor.“
„Neuvědomoval jsem si nebezpečí, zdálo se mi to velmi přehnané. Jediné, na co jsem myslel, že jsme jen sotva hodinu od místa, kam jedeme přes půl zeměkoule. A že by to bylo poprvé za devatenáct let v Refl exu, co jsem selhal, nedostal se na místo tragédie, nepřivezl fotky,“ dodává Šibík.
V tutéž chvíli bylo na letišti Haneda, u brány směr Jamagata, překvapivě prázdno. „Můžete jet, jakým spojem chcete,“ usmívaly se stevardky.
Jen v koutě seděla mlčky teenagerka Kana Konnoová se svými rodiči. „Chceme se dostat do Mijagi, žijí – tedy žili – tam děda s babičkou. Nemáme o nich žádné zprávy,“ říká. Žádné slzy, žádná hysterie, jen až omluvný úsměv. K odbavení přichází urostlý muž, Číňan žijící v USA, Chao Čan. Tak trochu chodící testosteron. V situaci, kdy se kolem třese zem, je však jeho přítomnost uklidňující. V místnosti, kde na jiné lety čekají Japonci v kvádrech a bílých košilích, si v maskáčích ležérně lehne na zem, hlavu si přikryje kšiltovkou s nápisem: „záchranář“. Jdu se ho zeptat, proč už nikdo nechce jet do Jamagaty. Proč jsme tu téměř sami. Krčí rameny. Domluvíme se pak, že si i s rodinou Konnových seženeme auto a pojedeme společně. Vtom mi zazvoní telefon.
„Víš něco o tom, že explodoval reaktor ve Fukušimě?“ volá Honza Šibík. Naše letadlo má letět téměř nad ní. Čan se jen směje: „Dobře, trochu tam hoří, ale radioaktivita se ven nedostala.“ Japonský inženýr, který sedí o kus dál a letí jinam, se k nám otočí a říká s vážnou tváří: „Proto tam nikdo nejede, copak to nechápete?“ Čanovi pípne telefon se zprávou ze zahraniční agentury: „Radiace je venku.“ V televizi zatím začali ukazovat schéma reaktoru. A ranní noviny (psané ještě před explozí), jak rychle zjišťuji, píší o hrozbě japonského Černobylu, o tom, že lidé mají tři možnosti: evakuovat se, schovat se v krytech tokijského metra nebo si sehnat pilulky jódu. Stevardky se ale jen omluvně usmívají. Zda je letět nad elektrárnou nebezpečné? „Nemáme žádné informace.“
Čan i rodina Konnových nastupují do letadla. Snažím se je přesvědčit, že na let není správná doba. Čan se na mě podívá s despektem: „Jdou hledat rodinu, nech je jít.“ Beru si na ně rychle telefonní číslo, jejich sluchátka však od této chvíle ohluchnou. Honza Šibík chce v Sendai zůstat, ale bez auta nemá na místě šanci. Z města bleskově vystřelily i ostatní zahraniční novinářské štáby. „Ještě tak třikrát jsme na pět minut zastavili a fotili. Jenže chvílemi pršelo, což po výbuchu nebyla dobrá zpráva,“ líčí Šibík.
Čeští novináři pak ujížděli zpět do Tokia, cestou museli projet prefekturou Fukušima. „Prožíval jsem to jako dramatický road trip. Uháníme autem, nad námi nebe, které nás možná chce zabít. Neviditelné nebezpečí, které není vidět, cítit, jehož míru nedokážeme odhadnout,“ líčil posléze David Neff . Japonci Čechům vydali povolení zmizet po dálnici, dosud strikně používané jen záchranáři.
Robert Mikoláš jel jako blázen, oči upřené dopředu, nohu nesundával z plynu. Posádka auta přemítala o tom, zda ji čeká rychlá smrt, pokud elektrárna vyletí do vzduchu, nebo pomalá, někde na onkologii. Horečně zjišťovala, kde je nejbližší klinika, kde se dají změřit hodnoty radiace. A když se v Tokiu dovolala pomoci na klinice, kam posléze přivezli těžce ozářené zaměstnance elektrárny, uklidnilo ji, že naměřené hodnoty naštěstí nejsou životu nebezpečné.
Místo prvních dvou katastrof, zemětřesení a tsunami, osiřelo. Zastínila je ta třetí. Nebyl čas na sčítání mrtvých, na vyhrabávání lidských těl. Všechny síly se soustředily na zpacifi kování reaktorů ve Fukušimě. Marně. Do chvíle, než jsme se všichni v pořádku sešli v Tokiu, jsme dostali zprávu celkem o pěti explozích. Masový exodus cizinců a japonských žen a dětí právě kulminoval. Poslední letadla do Evropy se ten den už odlepila od země. Na české ambasádě jsme se dozvěděli, že do speciálu, který má nazítří evakuovat Čechy, se zřejmě nevejdeme. Robert Mikoláš proto nasedl na šinkansen a zmizel směr Ósaka. My ostatní zůstali v nevídaně vylidněném Tokiu, které se skrylo před údajnou hrozbou „radioaktivních mraků“. Lidé na doporučení skoupili zásoby jídla a vody, zůstali doma, vypnuli klimatizaci.
Jedenácté patro hotelu Toyoko Inn se s námi na chvíli roztančilo, v televizi se objevila mapa s informací, že prefekturu Fukušima navíc ještě postihlo zemětřesení o síle šesti stupňů Richterovy škály. NASA vzápětí informovala, že potenciální nebezpečí hodnotí stupněm šest. Černobyl měl sedmičku.

 

 

POKER FACE

Japonci jsou decentní. Decentní jsou jejich reklamy v metru, jednoduché a jednobarevné jsou jejich zákusky. Decentní je jejich zpravodajství. Neukazují těla obětí, plačící pozůstalé fotí většinou jen zahraniční štáby.
S výrazem hráčů pokeru, i kdyby tenhle den měl být ten soudný, jsou dokonale upravení, profesionální. A pracují. Odbavují to, co na letišti Narita připomíná stěhování národů. Vozíky s batohy musejí být kolmo k řadě, ne podélně, aby se nekonečná šňůra cestujících zbytečně neprotahovala. Do autobusu se nastupuje přesně podle minuty, kterou má člověk na lístku. Když nosiči v uniformách odlifrují lidi dovnitř vozidla, bleskově naloží jejich zavazadla, dveře se zavřou, a než přijede další autobus, zlomí se v pase. Ukloní se odjíždějícím.
Předvádějí organizaci a disciplínu, jaké cizinci nejsou schopni, přesto jejich nechuť stát v řadě Japonci snášejí s úsměvem na rtech. I když je musí iritovat, že Evropané panikaří, chodí nervózně ze strany na stranu, že se jejich batohy rozvalují po zemi a nestojí ukázněně v pozoru.
Zprávy z ambasády se mění do poslední chvíle, speciál prý vezme domů jen ženy (tedy mě a Lucii Suchou), fotografové Jan Šibík a David Neff si budou muset poradit jinak. Pak se dozvídáme, že se na palubu nedostala rodina jednoho z Čechů žijících v Tokiu s malými dětmi, a že naopak my můžeme letět všichni. V tu chvíli je rozhodnuto. Musíme se dostat pryč po své ose, my jsme sem přijeli dobrovolně, nemáme právo na protekční let. Šibík, Neff a Suchá seženou letenku přes Vídeň s rakouskými aerolinkami. Já mám naději dostat se pryč večerním letem přes Curych. Voláme na ambasádu, že svá místa přenecháváme jiným.
Ve chvíli, kdy už je český speciál ve vzduchu, opouštím kolegy a vydávám se ke své bráně, za zády slyším: „Rakouské aerolinky změří cestujícím hodnoty radiace, kdo je přesáhne, zůstává v Tokiu. Děkujeme za pochopení.“ To, že se i oni odlepili od země, že je – přestože přístroje kolem jejich těl pískaly – na palubu vzali, se dozvídám až druhý den, když dosednu v Curychu.

 

 


Reportáž vyšla v březnu 2011 v Reflexu