Příbuzní pana Ikey /Švédsko, Česko


 

Reflex pátral po osudech sudetské rodiny, z níž pochází švédský miliardář.

 

Zakladatel IKEA Ingvar Kamprad má kořeny v severních Čechách.Vydali jsme se proto po nich pátrat. Co jsme nakonec nalezli, se netýkalo ani tak „pana Ikey“, jako spíše hlavně jich. Historie zametená před desítkami let pod koberec se před námi začala otvírat. Bez ohledu na poslední přání zesnulých.

 


PÁTRAT PO RODINĚ GLATZOVÝCH, kteří za války posílali z Chomutovska
rodině Kampradových nacistické časopisy, je jako natahovat ruku po
těch, již před víc než půl stoletím v sadu v Radonicích trhávali
jablka. Jsou to přízraky.
Ještě v šedesátých letech tu ale někde byli. „Šéfoval jsem oddělení
vývozu nábytku do Skandinávie v podniku zahraničního obchodu Ligna a s
Ingvarem Kampradem jsem se znal osobně. Obracel se na mě i v
soukromých záležitostech.
Jednou mě požádal, abych vyměřil, nechal vyrobit a dodal kuchyňskou
linku nějakým jeho příbuzným, kteří zřejmě unikli odsunu,“ píše mi
Antonín Břenek, když si v Refl exu přečetl článek o temné minulosti
pana Ikey.
Co nevidět se scházíme ve vinárně U Venouška na Vinohradech. Starý pán
vypráví o tom, jak se v Československu vyráběl nábytek pro Ikeu (nápad
přesunout výrobu do oblastí s levnou pracovní silou stojí za finančním
úspěchem Ikey). Jak učil truhláře vyrábět nábytek rozkládací, takže do
něj zákazník nemusel bušit kladivem.
Mě ale nejvíc zajímá, kdo byli ti lidé, jimž někdy v druhé polovině
šedesátých let na Kampradovu žádost vezl kuchyňskou linku. „Bylo to
někde u Mostu, ale víc si nevzpomenu,“ kroutí hlavou starý pán.
 

 

POMOC OD PANÍ GERLINDY

Byla to Kampradova babička Franziska Glatzová, jež se do Švédska
přistěhovala ze sudetských Radonic. Volám proto na místní matriku, zda
tam nějaký Glatz nebydlí. Na druhém konci linky je však jen rozpačité
mlčení.
Od roku 1945 začaly psát matrikářky novou historii. Tvořili ji lidé,
kteří na žebřiňácích – „sluníčko tehdy svítilo,“ vzpomínají místní –
přijeli po odsunu zabrat německé usedlosti. Kdo dnes ví, kam se poděli
starousedlíci? Snad jedině Gerlinda Formánková (*1935), dítě ze
smíšeného manželství Němky a Čecha. V době odsunu jí bylo deset let.
Dnes žije u Zlína.
„Ale jistě, pátrat po osudech lidí z mého dětství mě baví. Ta vesnice
je dnes rozprášená po světě. Glatz říkáte? Znala jsem rodinu Huga
Glatze, ovocnáře,“ začíná jeden z mnoha telefonátů. Paní Gerlinda se
noří do stohů německých časopisů, v nichž si sudetští Němci po celém
světě posílali blahopřání k narozeninám. V jednom se píše o Elfride
Heřmánkové, rozené Glatzové, z Chomutova. To ona byla dcerou ovocnáře
Huga.
Před dvěma lety prý ve věku 88 let zemřela. Má ale syna. Jana
Heřmánka. „A je tu i adresa!“ volá.
Nikdo z nás zatím netuší, že tajemství staré dámy Elfride brzy spatří
světlo světa.
 

 

ALE CO TA KUCHYNĚ?

Vlak uhání šedou krajinou k Chomutovu. Není jiná možnost než zazvonit
na zvonek s cedulkou „Elf. Heřmánková“ a zeptat se: „Jste snad
příbuzní pana Ikey?“
Jana Heřmánka to očividně pobavilo. Nikdy nic podobného neslyšel, a
přestože do Ikey nakupovat nejezdí, vypadá to, že by se mu ta
představa nakonec zamlouvala.
Hned volá sestře Christě do Německa a oba konstatují, že z rodiny
Glatzových po odsunu nezůstal kromě jejich matky nikdo. Všichni se
tehdy vydali se zavazadly, jež nesměla vážit více než 16 kilogramů, na
místní nádraží. Odjížděly odsud dva vlaky – jeden do západního, druhý
do východního Německa.
Glatzovi si zase vybrali špatnou stranu – východ. Hugo, ovocnář z
Radonic, tehdy mínil, že západ bude po válce více rozbombardovaný.
Jediný, kdo z perónu tehdy neodjel, byla mladá Elfride s Christou v
náručí. Tedy maminka. Před odsunem ji zachránilo, že byla provdaná za
Čecha Heřmánka. Rodinná usedlost Glatzových nicméně podlehla konfi
skaci, takže mladí manželé odešli s prázdnou do Chomutova. S rodiči se
Elfride neviděla dalších devatenáct let. Tedy do roku 1964, kdy na
sebe nedaleko Děčína krátce křičeli přes dvacetimetrovou zónu nikoho,
oddělenou drátem.
Čtyři roky nato „za čárou“ zůstala i Elfridina dcera Christa,
tentokrát v západním Německu.
Janu Heřmánkovi bylo v roce 1968 patnáct, i on chtěl utéct, ale než se
odhodlal, hranice se mu neprodyšně uzavřela před nosem. „Možná že to
bylo dobře. Jinak by naše matka zůstala nejen bez rodičů, ale i bez
dětí,“ říká dnešní skoro šedesátník Heřmánek.
Po sametové revoluci se v Radonicích začali objevovat první sudetští
Němci. „Ještě v 90. letech se báli, že je někdo pozná. Obhlédli své
domky, prošli Radonice, zajímali se také o někdejší vojenské pásmo,“
vypráví Heřmánek, jenž je tam doprovázel.
„Něco vám ukážu,“ říká. Zaloví v šanonech a vytáhne dokumenty o tom,
že rodina Glatzových vlastnila v Radonicích dům. Schovává je pouze z
nostalgie, neboť na domy zabrané v Sudetech se restituce nevztahují.
Zdá se, že všechno sedí a tihle Heřmánkovi skutečně pocházejí z téže
rodiny jako babička Ingvara Kamprada.
Ještě než odejdu, položím panu Heřmánkovi kontrolní otázku: „A kde
máte kuchyň? … Daroval vám ji někdo?“ O tom pan Heřmánek nic neslyšel.
Je to možné?
 

 

PÁTRÁNÍ V RODOKMENECH

Pan Heřmánek neví nic o tom, že by jeho rodiče, když byl ještě kluk,
dostali kuchyňskou linku od švédského miliardáře. Jediný, kdo o tom
mohl něco vědět, byla matka Elfride. Budiž jí země lehká.
Volám znovu nábytkáře pana Břenka, ten si však na podrobnosti
nevzpomíná. „Divil jsem se tehdy, že jméno příjemce nezní německy, ale
zaráží mě ten Chomutov. Mám dojem, že jsem ji vezl do menší obce,“
říká téměř omluvně.
Nechce se mi věřit, že by děti paní Elfride neměly o daru tušení.
Přece kdokoli, jemuž příbuzní za totality poslali jen čepici, si
dodnes vybaví její barvu. Nejsem na falešné stopě? Nestojí kuchyň v
domácnosti jiných Glatzových? Anebo tajnůstkářka Elfride před dětmi
dar zamlčela, aby nemusela vysvětlovat, čím si jej zasloužila? Že
kdysi někoho ve Švédsku zásobovali nacistickými časopisy?
Jedinou možností, jak se pohnout dále, je zapátrat v rodokmenu.
Začínám u Christy, sestry pana Heřmánka, která utekla do Německa.
Nejprve se omlouvá za chatrné znalosti o předcích: „Po válce neměl
každý Němec odvahu uchovávat dokumenty plné hákových křížů a orlic.“
Vzápětí však posílá data narození dědů a pradědů, z nichž
nejzajímavější je Josef Johann Glatz (28. 1. 1869). Narodil se ve
stejném roce jako Kampradova babička Franziska Glatzová (13. 10.
1869). „Že by to byla jeho sestra? Z těsně navazujícího těhotenství?“
uvažuje paní Christa.
Mně se to moc nezdá. Porodit dítě koncem ledna a další dítě mít v
říjnu? Zní to divoce. Především však otcem Josefa Johanna je Franz
Glatz, kdežto o babičce pana Ikey Franzisce švédští novináři píší jako
o nemanželském dítěti nejmenovaného důlního inženýra. Franz nebyl
důlním inženýrem, Johann a Franziska tedy sourozenci být nemohou.
Nořím se do matrik Státního okresního archívu v Litoměřicích a čtu si
ve švabachu. A také se rozhoduji navštívit paní Gerlindu u Zlína.

 

RAJTKY V BARVĚ KAKAA

Listování v německých matrikách je pro paní Gerlindu návratem mezi
své. Do sadu Huga Glatze (syna Josefa Johanna Glatze), kam jako dítě s
maminkou chodívala česat ovoce. V roce 1945 skupina česáčů navždy
zmrzla na jedné fotografi i – osobně už se nikdy nesetkali.
Zaplatili za to, že vítali „strýčka Hitlera“, jak nástup nacistické
moci okomentoval pan Ikea. Proč se vlastně z příchodu třetí říše tak
radovali? Paní Gerlinda se rozpovídá o tom, že se Němci po vzniku
Československa cítili diskriminovaní. Že schopní lidé museli uvolnit
svá místa ne vždy schopnějším Čechoslovákům. Že Hitler práci nejen
sliboval, ale také dával.
„Víte, ve mně se to mele. Po mamince jsem Němka, její rodiče šli do
odsunu. Po tatínkovi jsem Češka, takže jsme mohli zůstat. Mně bylo
deset a s tím jménem Gerlinda ...“ Gerlinda ukazuje fotografi i malé
holčičky s medvědem v náručí.
„Vidím to jako dnes. S panenkou v jedné ruce hledám toho medvěda.
Křičím při tom německy,“ vzpomíná stará paní. Ukazuje do kouta, v němž
dodnes sedí hračka, jež pamatuje odsun. Taky Čechy, kteří přišli
zkonfi skovat rodinný majetek a stačila jim k tomu jen tři slova:
Gold, Geld a Kasse – zlato, peníze, vkladní knížka. Pamatuje, jaký
osud stihl radonického lékárníka, příslušníka SS, jehož přivázali za
motorku a zaživa ho táhli na provaze přes Miřetice, Blov, Vinaře až na
tamní kopec, kde ho už mrtvého zakopali.
„I my jsme museli opustit dům, ale tatínek ho později jako Čech
odkoupil zpět. Ve skříni míval rajtky v barvě světlého kakaa. Později
po návratu jsme v Radonicích potkávali četníka, který si v těch jeho
rajtkách vykračoval po vesnici,“ vypráví Gerlinda.
 

 

Z RADONIC DO SMALANDU

Je na čase položit zásadní otázku. A co ti lidé ze sadu, jsou opravdu
příbuzní pana Ikey? „Musí to tak být. Rodina je nalezena,“ říká stará
paní a vytahuje stohy papírů hustě popsaných zápisky z matrik. Ony dvě
děti, Josef Johann Glatz (předek Heřmánkových) a Franziska Glatzová
(Kampradova babička), se opravdu narodily v témže roce 1869, navíc i
ve stejném domě. Sourozenci však nebyly – Johann se narodil Franzi
Glatzovi, kdežto nemanželská Franziska jeho mladinké sestře.
Linie Josefa Johanna pokračuje ovocnářem Hugem, dcerou Elfride, jejími
dětmi Janem Heřmánkem a Christou. Franziska Glatzová naproti tomu na
sklonku devatenáctého století odchází s Němcem Achimem Kampradem
hledat štěstí do Švédska.
V oblasti Smaland rodina se třemi dětmi nachází hlavně bídu. Usedlost,
kterou zakoupili naslepo ještě v Sudetech, se ukazuje být barabiznou.
Achim Kamprad záhy spáchá sebevraždu a nechá Franzisku Glatzovou v
cizině se třemi dětmi na krku. Před nimi první a druhá světová válka.
Jediným kontaktem Franzisky Glatzové s příbuznými jsou v těch zlých
časech dopisy a balíčky z Radonic. Jsou plné barevných časopisů, v
nichž se píše o lepších zítřcích německé rasy. Vzpomínáte na
Kampradovo interview?
Tu nacistickou revue posílá do Švédska pravděpodobně rodina Huga
Glatze. O tomhle Elfride dětem nikdy nevyprávěla.
 

 

TAJEMSTVÍ STARÉ DÁMY

Po čtvrt roce jsem opět na návštěvě u pana Heřmánka. Přijela jsem mu
slavnostně oznámit, že teď je to tutovka! Má švédského miliardáře v
přízni. Na stole leží fotografi e z radonického sadu. Podobná té, jíž
si tak považuje pamětnice odsunu paní Gerlinda. Tohle foto však
pochází z alba, které dosud ukrýval Heřmánkovic dům.
Pan Heřmánek mezitím též zapátral a v pokoji po mamince objevil dvě
zašlá alba, o jejichž existenci nevěděl. Snímky bývaly pečlivě
vylepené, teď však vypadávají ven, jako by je někdo narychlo vytrhal.
Že by Elfride, jíž za čárou zmizeli rodiče i dcera? Snad se rozhodla
tuhle část života navždy ukrýt.
Album obsahuje sérii obrázků, jež zobrazuje svatbu krásné plavovlásky
s mužem s říšskými orlicemi na klopě. Kdo je to? Těžko říci. Je tu
spousta snímků krasopisně nadepsaných „Radonicz“. Jsou tu žebříky v
sadu, které se tyčí až do nebe. Na některých snímcích je mladá a
krásná Elfride. Píše se rok 1945.
Christa spokojeně leží v kočárku.
Tohle album musí zmizet ze světa, usoudila Elfride. Další série
zobrazuje vítězné tažení německé armády ve Francii. Na většině snímků
figuruje muž v uniformě Wehrmachtu, v jehož rysech pan Heřmánek
poznává otce. Čecha jménem Heřmánek, který před svatbou s Elfride –
jejíž rodinu uchránil před odsunem – prošel pod praporem hákového
kříže půl Evropy.
Další tajemstvím staré dámy je odhaleno. Kolik si jich ale stará dáma
odnesla s sebou do hrobu?

 

CO ŘÍKÁ MATRIKA

1834, SVATBA
JOHANNA GLATZE + FRANZISKY WAGNEROVÉ

FRANZ GLATZ FRANZISKA GLATZOVÁ
1835, Radonice 1848, Radonice

4 4
JOSEF JOHANN GLATZ FRANZISKA GLATZOVÁ
1869, Radonice 1869, Radonice, (babička p. Ikey)
4 4

HUGO GLATZ FEODOR KAMPRAD
1895, Radonice 1893, Durynsko

4 4
ELFRIDE GLATZOVÁ INGVAR KAMPRAD
1922, Radonice 1926, Švédsko, (majitel Ikey)
4 4

CHRISTA Radonice (45) PETER, JONAS,
JAN HEŘMÁNEK Chomutov (55) MATTHIAS, ANNIKA Švédsko