Přišel čas vykopat poklady z Gobi /Mongolsko


 

 

 


Sajnšand  – V ruce drží lidskou kost, stehenní. A vždycky než mi překladatelka Hali přetlumočí, co právě řekl, zvedne telefon a s někým mluví. Kdybych ho potkala na ulici, oblečeného v riflích a modré košili, nikdy bych nehádala, že právě on je tajným lámou. Ochráncem. Čeho? Největšího pokladu, který ukrývala a dodnes ukrývá mongolská poušť Gobi.

 


Altangerel si se mnou povídá, obklopen děsuplnými maskami a budhistickým oltářem ve vlastním muzeu v Sajnšandu, městě na transmongolské trati z Ulanbátaru do Číny.
Je už sedmou generací ochránců. Jak by ale s rozvahou budhisty řekl: po pořádku.
„Když Rusové  v roce 1937 vtrhli do Mongolska, okamžitě začali ničit veškeré kláštery a budhistické stúpy. Lidem, kteří na posvátném území bydleli, zakázali, aby se tam zdržovali. Když neposlechli, zastřelili je. Můj dědeček měl strach, že vyplení i klášter Kharmar v Gobi, a tak, když padla tma, na koně naložil bednu vzácných předmětů a odvezl ji několik kilometrů do pouště,“ vypráví Altangerel.
Ačkoli jeho dědeček Tudev riskoval, že mu Rusové prostřelí hlavu, vyrážel neúnavně noc co noc. „Zakopával poklady do míst, kde byla původně koryta vyschlých řek. V těchto místech je na rozdíl od jiných částí kamenité Gobi písek, lépe se tam kopalo. Sám stihl ukrýt 64 beden a tohle jsou dvě z nich,“ vypráví Altangerel a ukazuje na obří dřevěné truhly, které si jen stěží dovedete představit na zádech cválajícího sebesilnějšího koně. Obřadně z nich vytahuje posvátné rukopisy, zlaté sošky Budhy, hedvábné baldachýny, rituální nádoby, hudební nástroje jako třeba onu píšťalku z lidské kosti, kterou se zahánějí zlí duchové. Původně takových věcí, starých stovky let, měli v klášteře Khamar v Gobi 1500 beden. Kromě těch šedesáti čtyř však zřejmě všechny ostatní padly do rukou Rusů, kteří je rozkradli nebo rovnou zničili.
A co těch šedesát dva, kde jsou teď? skáču Altangerelovi do řeči, ten však se stoickým klidem nejprve rozvykládá o lámovi Danzanravžovi, zakladateli mongolského divadla. Právě tento muž totiž khamarinský klášter roku 1820 založil, a opodál vybudoval posvátný „Tibet severu“, energetické centrum. Většinu Tudevem zachráněných předmětů kdysi tento "velký muž" držíval v dlaních.

V Mongolsku osobnost Danzanravdži budí posvátnou úctu už jen proto, že jako známý milovník žen, prolomil jistá tabu tamního budhismu. Na řadu posvátných míst totiž, jako třeba na Černou horu v Gobi, ženská noha dosud nesmí vkročit. Tedy spíš do poloviny uhrančivého masivu, který se vzedmul z okrovo-oranžové kamenité planiny, se vyškrábat mohou. Pokropit ji tou nejlepší vodkou a vzdát tak hold místním božstvům, prosím. Samotný vrchol však musí přenechat jen mužům.
Danzanravdžá, pověstný svými vášnivými románky však už v 19. století vyslovil: „Kdyby nebylo ženy, nebyli bychom tu.“ A na oslavu plodnosti a krásy nechal ženám postavit nedaleko khamarinského kláštera prazvláštní monument, výjev, který ho zřejmě budíval ze snů. Když svítá a džíp za sebou víří prach, rozzáří se jinak unylá, šedá poušť, barvami. Oranžovou, olivovou, cihlovou. Občas se na obzoru vyrýsuje černá silueta dvouhrbého velblouda, nebo opuštěné jurty. A najednou, nevíte jestli se vám to zdá nebo ne, se proti Slunci vztyčí obří ňadra. I s bradavkami.
Jsou vytvarovaná z kamení (podle představ Danzanravži, rekonstruována pod dohledem Altangerela, který dohlíží na restaurování všech bývalých svatyň v Gobi). A když se přiblížíte, zjistíte, že jsou bílá jako z alabastru. Kolem nich se belhají stařenky i mladé Mongolky s havraními vlasy, sypou na obří prsa rýži a polévají je mlékem. To aby byly plodné, krásné, uchovaly si své ženství, které Danzanravdžá tak uměl ocenit.
O kus dál se rozkládá komplex rudých jeskyň, kde se i během tuhého socialismu v zemi mezi Ruskem a Čínou skrývali mniši. Tradičně se nechávali částečně zazdít na posvátných 108 dní (proč 108, neví ani láma Altangerel) a dodnes tak ještě čas od času některý z nich učiní. A když hladovění a kontemplace nepřežije, jeho souvěrci zazdí i poslední otvor pro vzduch. Jeskyně se změní v hrobku.
Hned pod jeskynním labyrintem je taková menší Pravčická brána zvaná „děloha“. Budhisté z Gobi věří, že když otvor z rudé skály prolezou, jako by se znovu narodili.

Altangerel o těch místech, která berou dech vypráví proto, že tam poklad byl a nebo možná ještě stále je zakopaný...
A co ty bedny? naléhám proto. Ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, vidím jen dvě. „Když jsem byl malý, dědeček si mě vybral jako svého nástupce,“ začíná Altangerel opět zeširoka a očima se směje mé netrpělivosti. Než překladatelka dokončí větu, vyřídí zase nějaký telefonát. „Vybral si mě a nejprve mě učil staré mongolské písmo, historii, vykládal mi o budhismu, povídal mi o Danzanravdžovi. Chodívali jsme spolu do pouště. Pak mě jednou, to už mi bylo šestnáct let, vzal na první tajné místo. Vykopal kus bedny a vysvětlil mi, co je uvnitř a  k čemu ty předměty slouží. Řekl mi, že si nesmím nikam zapsat geografickou polohu toho místa, ale že ji musím udržet v paměti,“ vypráví.
Tak Altangerel se svým dědeček křižovali pouští a postupně navštívili 64 míst, poodkryli 64 beden. Tudev vnuka zkoušel a zároveň jej učil jak se orientovat v mírně zvlněné kamenité krajině bez jediného stromu, jak bezpečně místo, kde je zakopaný poklad, poznat. I když se změní tvář pouště. Orientovali se podle hvězd, větru, porostu, trav, vyschlých řek. Vykopat poklady ale Altangerel nesměl. Tedy alespoň ne dřív „než přijde čas“. Předměty věhlasného Danzanravži mohly lidské oči spatřit až ve chvíli, kdy pokladům nebude hrozit zničení. „A ten čas přišel až teď," říká láma.

 

Za výlet do vězení

Je to sice už téměř dvacet let po pádu socialismu v Mongolsku, ale teprve nyní se lidé začínají vracet k tradičnímu náboženství, a podle lámy mají zájem vidět vzácné předměty, váží si jich. Asi tak jako Jandžma a její rodina. Bydlí asi sto kilometrů od jednoho z největších klášterů Mongolsku - Amarbajasgalant, který se rozkládá v údolí řeky Iven Gol obklopen horami severní provincie Selenge. Sto kilometrů je v mongolském měřítku „za rohem“. Přitom tam za celý život tahle rodina nikdy nebyla. „Za socialismu bychom za takový výlet mohli skončit ve vězení,“ vysvětlovala mi Jandžma. Když jsem jí nabídla, že může naložit děti a jet do kláštera se mnou a mým furonem ( tak se tu říká řidičům džípu), neustále opakovala, že to je pro ně něco jako "životní pouť". Benzín tam a zpět totiž stojí víc než jejich měsíční příjem.
  „Jsem jediný, kdo ta místa najde za jakékoli situace.Tady kolem Sajnšandu jsem už vykopal dvacet beden, tam u kláštera dvanáct,“ probudí mě láma najednou, když už bych to snad ani nečekala, z přemýšlení o předchozích cestách. "A ten zbytek?", vyhrkne překladatelka Hali. „Ostatní jsou v zemi,“ odpovídá láma bez mrknutí oka. „Kde?“ nečeká Hali na mou otázku. „V Gobi,“ usměje se láma očima, které říkají: přece vám neřeknu všechno. Odmlčí se.
    Za sklem jedné z vitrín sajšandského muzea proti sobě stojí figurky prastaré šachovnice. Na jedné straně Číňané (v Mongolsku ještě víc nenávidění než Rusové) s vytasenými mačetami, na druhé vzpřímení neozbrojení lámové. Takhle se tu bojuje. Trpělivostí. Klidem. Mlčením.
Přesto jej tajný láma ještě jednou prolomí: „I těch 34 zbylých beden už vyhrabu. Nerad bych, aby se teď, po tom všem, ztratily,“ usměje se. Na poslední otázku, zda i on už si vychovává osmou generaci ochránců, svého nástupce, už jen souhlasně přivře oči.