Tři muži na zabití /Švédsko, Dánsko


 

Foto: Magdalena Sodomková

JAK SE ŽIJE MUŽŮM, KTERÝM HROZÍ ODVETA ISLAMISTŮ ZA KARIKATURY MOHAMEDA

 

„TEN NŮŽ SI BERU NA SÝR,“ řekl Lars Vilks a zastrčil do kapsy u bundy kudlu. „Mám tu ještě pepřák, ale ten ve Švédsku nesmíme použít. Abychom náhodou neublížili tomu, kdo nás napadne. Takže ho tady radši necháme,“ ušklíbl se. Výtvarník Lars Vilks nakreslil psa s hlavou Mohameda, proto al-Ká’ida žádá tu jeho. Nabízí za ni 100 000 dolarů. Už několik islamistů se je pokusilo získat.

 

 

My teď ale jedeme na výlet. K moři. K Larsově obří soše, kterou za bouří omývají vlny a již pojmenoval Nimis – Příliš. Cestou se stavíme v malém obchůdku pro housky a kus sýra. Prodavačka se směje na celé kolo, za ní visí trička se siluetou Vilksovy sochy, kterou zná ve Švédsku stejně tak jako jejího autora snad každý. Bodrý vesničan za námi mává pohlednicí, na níž jsou tři věže sbité z kmenů a prkýnek. Jen tak halabala, jako by byly ze sirek.
Procházíme lesem, sbíráme ostružiny, Vilks se sehne pro uschlý kmen a hodí si ho na rameno. Takhle to dělá už dobrých třicet let. Je to stavební materiál, z něhož proti vůli úřadů a soudů staví Nimis v přírodní rezervaci.
„Co člověk potřebuje víc než si udělat piknik, slyšet hukot vln a dívat se na nějaký to umění?“ pochvaluje si a při tom zakusuje housku.

 

 

BYL JSEM TU. MOHAMED

Ani Ladonia, jak tohle místo nazývá, ale není útočištěm, kde by se Vilks mohl cítit bezpečně.
Na jedno z prken někdo nakreslil hlavu Mohameda (toho, co se nesmí zobrazovat) a připsal: Byl jsem tu. Mohamed. Vypadá to jako vtip, Larsovi to ale může znít jako memento mori. Ostatně ten Mohamed ho pronásleduje všude. Už od roku 2007. Naposledy jej v jeho domku na samotě za švédským pobřežním městečkem Nyhamnsläge navštívil v květnu. „Asi si mysleli, že jsem doma, protože jsem tam měl auto. Měli s sebou nože. A zápalné láhve. Ale byli to totální amatéři. Podpálili sami sebe,“ ukazuje Vilks kus seškvařeného oblečení, které si schoval jako relikvii. „Měl jsem štěstí, byl jsem zrovna u známých. Ti dva muži zpanikařili, když jeden z nich vzplanul, utekli, nechali tu doklady, klíče, řidičák! Jednoho z nich, popáleného Men sura Aliju, policie zadržela v nemocnici. Ten druhý vzkázal, že si ho má policie najít. Je prý z Malmö. Jmenuje se Mohamed. Mohamed! Pěkná blbost! Snažili se být zajímaví,“ kroutí hlavou výtvarník. Druhým útočníkem byl Mensurův starší bratr, Mentor Alija.
Muslimští přistěhovalci ze Švédska nebyli jediní, kdo se v květnu, inspirován alká’idistickým magazínem Inspire, pokusil získat Vilksův skalp.

 

 

SEKYRA NA DŽIHÁD JANE

Cestou z Helsinborgu do Nyhamnsläge do autobusu nastupují samé blondýnky. Jsme taky ve Švédsku. „Ano, musí to být blondýna,“ napadlo skupinu konvertitů k islámu, kteří se rozhodli Vilkse zavraždit. Úkolu se měla zhostit blonďatá Američanka s přezdívkou Džihád Jane. I sedmičlenná skupina jejích kompliců z Maroka a Jemenu prokázala takové amatérství, že je americké a irské tajné služby sebraly dřív, než kdokoli z nich stačil přistát na nejbližším letišti – v dánské Kodani.
„Al-Ká’ida ztratila svou bývalou sílu, snaží se ale inspirovat lidi, aby tvořili vlastní sítě, organizaci to nesmí nic stát. Ti, co útočí, jsou amatéři, jejich síla ale spočívá v tom, že se mohou vynořit neočekávaně,“ říká Vilks. Pro tyhle případy svůj dům zabezpečil kamerovým systémem, na stole je spínač, který v případě útoku okamžitě zalarmuje policii. Protože ale domek stojí stranou civilizace, v koutě leží sekyra. Přes to Vilks žije tak, jak se snažili žít kdysi i čeští disidenti.
Tak jako by byli svobodní. „Pokud bychom žili jinak, oni by vyhráli.“ A tak Vilks na první prosbu o schůzku napsal, že jsem vítaná, vyzvedl mě na smluveném místě, dokonce před stánkem s kebabem, a důvěřivě mě odvezl k sobě domů. Když mi v autě začal vyzvánět mobil shodou okolností orientální melodií, řekl, že se mu ta muzika líbí.
„Už jsem si zvykl, protože tohle nikdy neskončí. Oni žádají své lidi, aby nezapomínali. Na seznamu Inspire magazínu jsem číslo jedna mezi těmi, kteří mají zemřít. Oni chtějí krev,“ říká. Proč vlastně? Bylo to dva roky poté, co dánští karikaturisté na výzvu Flemminga Rose, šéfa kulturní rubriky Jyllands-Posten, nakreslili Mohameda, jak ho vidí. Lars Vilks věděl, že po zveřejnění karikatur vypukly protesty na Blízkém východě. Věděl, že při atentátech na dánské cíle umírali lidé. Přesto, ač se nepovažuje za karikaturistu, nakreslil Mohameda jako „psa z kruháku“.
„Byla to strašně lokální záležitost. Někdy v roce 2006 začali lidé spontánně vyrábět dřevěné psy a dávali je po nocích na kruhové objezdy. Ten výtvarný happening lidi tak pobláznil, že se pes z kruháku stal pojmem. Ti psi byli po celém Švédsku. Chtěl jsem otestovat míru svobody ve švédských uměleckých kruzích a na jednu výstavu jsem načrtl právě psa z kruháku s hlavou Mohameda. Tohle jim stačilo k celému tomu humbuku!“ říká a ukazuje na obrázek nakreslený několika málo tahy, který visí na stěně v jeho domku hned vedle jeho jména s letopočty 1946– 2007. Vlastní parte našel na Internetu. Zatímco švédští diplomaté vysvětlovali v muslimských zemích, že jejich krajané po nocích vyrábějí dřevěné psy, uražení muslimové založili na Facebooku skupinu Zabijte Larse Vilkse. A Vilks? Stal se jejím fanouškem. Pro svobodu slova by si nechal vrtat koleno.
„V debatách o tom obrázku najednou byli nejhlasitější ti, kdo postrádají sebemenší smysl pro humor. Nejen muslimové, ale i levičáci začali s vážnou tváří pronášet, že:,Tohle je ta nejodpornější věc, jakou jsme kdy viděli.‘ Předháněli se ve výrocích typu,,z toho mi je nevolno‘“, líčí Vilks.

 

 

URAZIT MUSLIMY?
TO NENÍ SLUŠNÉ


Dveře vlaku se zavřely těsně za jeho zády. Švédský podnikatel Adam Bruce si otřel zpocené čelo. Sedl si hned vedle mě, Švédsko jsme nechali za zády, před námi dánská Kodaň.
„Lístek, prosím? Á, vy nemáte?
A chcete platit kartou? Tak to dnes pojedete zadarmo,“ usmívá se průvodčí. Hlavou mi proletí všechny buzervýstupy českých revizorů, během nichž obvykle na povrch vyplouvá nátura bolševického policajta, kterého ještě nosíme v sobě. (Tak jako když jsem se vrátila letadlem plným slušných Dánů, před nimiž řidič autobusu na Ruzyni střídavě zavíral a otevíral dveře, aby nemohli s kufry nastoupit. Udiveně se ptali: Co jsme udělali špatně? Nic. Jen přijeli do Česka, kde je normální demonstrovat svou moc šikanou cestujících v dopravních prostředcích i zákazníků v obchodě.) Šťastný švédský cestující Adam Bruce, co to měl tentokrát zadarmo, mě oslovil: „Promiňte, ale zahlédl jsem fotky, které si prohlížíte.
Vy jste se sešla s Larsem Vilksem? Ten člověk musí být blázen! Urazit bezdůvodně milióny lidí, kteří mu nikdy ničím neuškodili! To od něj není hezké,“ dává mi lekci švédské slušnosti. A tu korektnost během chvilky vyšponuje do extrému. „Být Vilksem, chtěl bych, aby raději zabili mě, než aby vybouchlo metro ve Stockholmu. Že ho chtějí zabít? Že pyká za vtip? Pyká za to, že chtěl být slavný a vydělat na tom. Musel vědět, co to vyvolá,“ říká Bruce. A skoro se chce dodat: být neslušný, to se nevyplácí. Po pravdě řečeno, na velký prachy to u Vilkse moc nevypadá, sýr, co koupil na svačinu, byl zlevněný na polovinu. A sláva? Přednášky o svobodě slova na švédských univerzitách znenadání organizátoři ruší, v Uppsale Vilkse napadl rozvášněný muslimský dav. Promítal totiž video jiného umělce o homosexuálech a islámu.
„Umění vždycky podporovalo homosexuály i islám. Ten film ale nutí lidi vybrat si. Je to špatné svědomí západního světa ze zneužívání, kolonizace… Z toho, že jsme se po desetiletí stavěli na vrchol hierarchie. Teď se snažíme všechno odčinit tím, že jsme tolerantní, korektní. Snažíme se ukazovat porozumění, ale jdeme příliš daleko. V Íránu mají za homosexualitu trest smrti. Můžeme chápat, že se jim to nelíbí, protože ani u nás dlouho homosexuálové nebyli přijímaní, ale pokud jsme to už jednou akceptovali, pak se nemůžeme vracet zpátky. Říkat 0. K., ať si je zabíjejí, když je to jejich tradice. Nemůžeme jít tak daleko,“ hájil se Vilks. Je přesvědčen, že tolerovat nelze ani vrahy uražené obrázkem.

 

 

KDO MÁ NA RUKOU KREV

Na dřevěných roštech přístavu v Kodani se vyhřívá skupinka lidí, někteří pijou kafe, jiní si čtou. Kolem projíždějí stovky cyklistů, šlapou do rytmu pouličních muzikantů.
Ideální místo na lehce intelektuální debatu s Flemmingem Rosem, šéfem kulturní rubriky Jyllands-Posten. To je ten muž, který to všechno spískal, ten, co vyzval v roce 2005 karikaturisty, ať zobrazí Mohameda.
Jenže ta debata nebyla jen intelektuální kavárenskou záležitostí. Natožpak lehkou. I Roseovi může jít o život, takže kavárna nepřipadá v úvahu. Scházíme se tedy v jeho kanceláři zabarikádované knihami, v budově novin na Radničním náměstí v centru Kodaně, kterou střeží bodyguardi. Rose se nyní chystá vydat knihu. Už oznámil, že v ní dvanáct karikatur vyjde znova. „Už by mu někdo měl dát přes držku,“ komentuje to krásná muslimka v šátku, kterou jsem oslovila kousek od redakce a jež se zdráhá představit.
Rose ale čelí dvojí perzekuci.
Nejen výhrůžkám islamistů, ale i nátlaku dánské veřejnosti a zdaleka ne jen přistěhovalců. Tak jako švédský cestující i Dánové mají za to, že i Flemming Rose má na rukou krev. Víc než stovky lidí. „Když v Islámábádu v roce 2008 zabili šest lidí při útoku na dánskou ambasádu, vzkázali nám tamní politici, že je to naše vina, protože jsme otiskli karikatury. Rouhání je v Pákistánu stejný zločin jako terorismus. A vlastně i New York Times bez přemýšlení napsaly, že dánské karikatury způsobily nepokoje na Blízkém východě! Způsobily! Chápete?“ říká Rose klidným hlasem. Pokolikáté za svůj život už?
„Ptají se mě na to pořád dokola. Pět let. Víc to ale vypovídá o nich, je to jako ptát se oběti znásilnění: Cítíte odpovědnost za to, že jste v krátké sukni šla v pátek večer do města? Takhle se taky v některých muslimských zemích na oběť znásilnění dívají, že měla nemanželský sex, a to se trestá smrtí. Je to úplně stejná logika. Poukazuje to na nedostatečné rozlišování mezi slovy a činy, mezi obrázky a akcí,“ míní Rose a dodává: „Žádný civilizovaný člověk si nemůže myslet, že otištění karikatur ospravedlňuje násilí. To je zastrašování.“ O svobodě, kterou není radno využívat, mluvil i Vilks. „Tady nejde jen o to, že nás obviňují z rasismu. Tady se mluví o tom, co je a není nutné. Zkrátka musíte předpokládat, že určití lidé se tak vytočí, že rozpoutají nepokoje proti dánským a švédským ambasádám, že v jistých zemích budou bojkotovat dánské a švédské zboží a teroristé přispěchají vyhodit do povětří metro.“
Tomu se ale muži ve fatwě odmítají podřídit. „Nechci opětovným vydáním karikatur provokovat ani poutat pozornost. Musím je v knize mít, protože je analyzuju. Představte si knihu s rozbory Picassových děl, v níž by ty obrazy nebyly. To by snad ani nikdo nevydal. Karikatury tam budou i proto, že se každý ptá, co je to vlastně za obrázky, kolem kterých jsou takové emoce,“ vysvětluje klidně Rose.

 

 

O MADONĚ VE SLONÍM LEJNU

„Zeptám se. Myslím, že to půjde, budete se moci setkat,“ řekl do telefonu Erik, blízký přítel rodiny Kurta Westergaarda, Dána, který nakreslil Mohameda s turbanem ve tvaru výbušniny. Westergaard smrti unikl jen těsně. Letos jej napadl přímo v jeho bytě v Aarhusu Somálec. Kreslíř se stačil zamknout v koupelně, v obýváku ale zůstala jeho vnučka. „Odveta! Krev! Krev!“ řval nepříčetně Somálec. Policie to tehdy stihla. Nikomu se nic nestalo. Od té doby ale nemá pětasedmdesátiletý kreslíř a jeho žena, zdravotní sestra ve výslužbě, klid. Navíc před nedávnem Westergaard nizozemskému novináři prozradil, že chystá vydání knihy se slavnou karikaturou na obalu.
Už jsem v Kodani a čekám na další pokyny od Erika. Marně. Po několika dnech domlouvání přestává brát telefon, neodpovídá na e-maily. Westergaard je v kontaktu s Larsem Vilksem, pravděpodobně i s Flemmingem Rosem, musí tedy vědět, že nejsem žádná Džihád Jane, že setkání se mnou přežili. Přesto se neozývá. Podaří se mi získat tajný kontakt přímo na Westergaarda. Kdo by ale zvedal neznámé číslo, když posledních pět let slýchá jen samé výhrůžky? Píšu SMS, žádám alespoň o telefonický rozhovor, slibuji, že číslo pak vymažu. Kurt Westergaard neodpovídá. Mlčí. Asi nechce potvrdit, že číslo je opravdu jeho. Každé dítě dnes ví, že mobil může prozradit místo, kde se s ním člověk pohybuje. Anebo má plné zuby nejen života ve fatwě, ale i obhajování před kdejakým inkoustem, že nezavinil ničí smrt.
Ostatně i v posledním přenosu dánské televize na toto téma moderátor slušně, ale důrazně a vytrvale do očividně zdrceného Westergaarda šil. Zastat se autora Mohameda s turbanem, to totiž zavání nepříjemnostmi. „Umělec Chris Ofi ly, původem z Nigérie, zjistil, že pro jeho krajany má sloní hovno náboženský význam. Udělal proto portrét Madony ve sloním lejně. Někteří katolíci se cítili pohoršeni, ale Ofi ly jim vzkázal, že je pohoršuje jejich vlastní interpretace, ne jeho dílo. Vždycky záleží na očích toho, kdo se dívá, na historickém a geografi ckém kontextu. A stejně je to s Westergaardovou karikaturou,“ snaží se kreslíře hájit aspoň Rose a pustí se do zasvěceného výkladu o umění, které odedávna překračuje hranice.
Procházíte-li dánskými a švédskými ulicemi, nelze si nevšimnout, že skoro nikdo nemá v oknech záclony ani žaluzie. Ti lidé nejsou zvyklí schovávat se tak, jako byli Češi v době, kdy každý každého šmíroval. Jenže v případě Vilkse, Rose a Westergaarda nestačí zatáhnout záclonu, a dokonce ani emigrovat.
Umění, které překračuje hranice islámské nedotknutelnosti, stíhá perzekuce, jež taky překračuje hranice. Nelze jí utéct.
„Ochranka, kterou Westergaard má, bere vážně každý detail. Speciálně teď, když chystá tu knihu. Tohle nikdy neskončí. Zřejmě u něj bude muset stát i na smrtelné posteli. Dnes mi přišlo varování, že mám být extra ostražitý. V noci mě vzbudil alarm, ale byla to jen kočka. Doufám, že se ještě uvidíme,“ napsal mi Lars Vilks. A v tom „na shledanou“ jako by byla pochybnost.

 

 


Reportáž vyšla roku 2010 v Reflexu