Umírající palác prince Charlese /Polsko


 

Foto: Tomáš Tesař

 

Čtyři kilometry ZA ČESKOU HRANICÍ, za Broumovem, stojí polský zámek Sarny. Tak jako stovka dalších usedlostí ve Slezsku má propadlé stropy. Kamenné ornamenty lidé otloukli ze stěn a rozkradli. Zájem o něj má však následník britského trůnu, princ Charles.

 



PO DVORKU SE ŠINE DŮCHODCE, opírá se o kolo, na zádech má růžovou školní tašku. „Chcete to koupit? Za kolik?“ směje se Jan Kulka. Ještě neví, že tyhle ruiny okolo koupí mnohem významnější zájemce.
„Nechci být zlým prorokem, ale tohle spadne,“ krčí rameny jeho soused Jan Misiński a ukazuje: „Ještě pamatuju, když v zámku byla školka a bydlely v něm dvě rodiny. Nábytek? Byl elegantní.
Pak ho ale lidé rozkradli a posléze se propadly stropy. Tamhle seník, tomu zase shořela střecha. Stáj?
Zadní stěna se zřítila do svahu k potoku, do křoví. A soused, ten opilec, co chodí do svýho kvartýru zámeckým průchodem, ten tam ofi ciálně vůbec chodit nesmí. Hrozí, že se to na něj sesype,“ ukazuje na budovy kolem sebe.
Zdá se, že dvůr Sarny má doby své největší slávy za sebou.
 

 

VILLAGE GREEN

Bylo to před čtyřmi lety. Z auta vystoupili tři muži. Přimhouřili oči a v polorozpadlém shluku zchátralých budov uviděli idylický vesnický dvůr, jakému se v Británii říká village green. Náves, řeklo by se česky. Tak patnáct malebných apartmánů, kapli zdobenou vzácnými freskami, konírnu, park, jímž se line vesnický potok. Sarny.
Kit Martin a Marcus Binney, britští experti, kteří se specializují na záchranu architektonických skvostů, už viděli podobných skomírajících paláců stovky. Některým vdechli těsně před zřícením nový život.
Tím třetím byl Wojciech Wagner. Ani ne třicetiletý student urbanistiky z Varšavy. „Do Dolního Slezska jsem jezdíval jako kluk, prolézal desítky zchátralých paláců.
Srdce mi pukalo, když jsem viděl, jak se jim propadají střechy. A jak nenávratně mizí,“ říká. První, co udělal, když se dostal na stáž do britské nadace SAVE Britain’s Heritage, otevřel počítač a ukázal expertům fotky bortících se průčelí a oprýskaných portálů.
V Británii mají dědictví předků v úctě. BBC dokonce několik let vysílala reality show o realitách, stovky tisíc Britů hlasovaly v pořadu Restoration pro zchátralé kaple, nádraží a fabriky se stejnou vehemencí jako pro kandidáty na Pop Idol (obdoba Česko hledá SuperStar.) Tak se podařilo zachránit třeba Viktoriánské lázně v Manchesteru.
Polský student urbanistiky Wojciech Wagner proto se svými fotkami uspěl. Poradce britského monarchy, architekt Kit Martin a šéf nadace SAVE pro záchranu památek Marcus Binney se s ním vydali do Slezska a zdokumentovali na 120 staveb, jež z polské strany vroubí severní hranici Česka. Vzápětí vydali knížku Slezsko: Krajina umírajících paláců.
Prince Charlese nadchla tak, že se rozhodl jednu ze slezských ruin koupit.
„Královská kolona přijíždí do Bożkowa, nevelké vsi v Dolním Slezsku. Z exkluzívního rolls-royce vysedá britský monarcha oblečený na hru polo. Za ním v širokém klobouku Camilla Parker Bowlesová a i se svými psy mizí v polské usedlosti ... Báchorky? Kdeže. Princ z Walesu a jeho manželka touží po letní rezidenci v Polsku,“ psal počátkem roku polský bulvár Fakt. Faktem ale je, že to báchorky byly. Charles má ke koupi zámku jiný motiv, než že by chtěl v Sudetech trávit dovolenou. Navíc po několikaměsíčním výběru volba nepadla na Bożków, jak se psalo, ale na Sarny.
 

 

ZA ČASŮ DRUŽSTVA

„Kdepak, kdepak, staré dřevo se nepřesazuje,“ povzdechne si devětasedmdesátiletá Maria Paidziková. Stěhovat se ale bude muset. Původně si místní mysleli, že budou muset své domovy opustit, aby jim střecha nespadla na hlavu. Nakonec to ale dopadlo jinak.
„Ach, to byly časy za komunistů!“ lamentuje. „Na zámku se pořádaly zábavy, chodívali jsme spolu na pole,“ vypráví.
Bylo jí třicet, když se do opuštěného statku po vyhnaných sudetských Němcích přistěhovala.
Příslovím o starém dřevě, co se nepřesazuje, se tehdy netrápila. Dostala byt i práci v pégéeru (PGR), polské obdobě českého JZD. A pak, když majetek padlého družstva přešel na státní správu nemovitostí, už tu zůstala. Doufala, že tu dožije. Stejně tak Jan Kulka, který sem přišel z Malopolska se ženou, co pocházela ze Zakarpatí.
Zatímco „starousedlíci“ vzpomínají na zlaté časy „za komuny“, urbanista Wojciech Wagner trpí při pohledu na zámek, renesanční dvůr, přilehlé historické budovy zmrzačené úpravami zdejších „jézéďáků“. „Němce odsud vyhnali roku 1947. A nebylo to tu jako třeba v Liberci, kde Češi žili i před odsunem Sudeťáků. Tady Poláci nežili snad posledních tisíc let, když pak komunisti vylidněné pohraničí znovuzabydlovali, ti lidé k německému majetku neměli vůbec žádný vztah. Odnesla to zejména šlechtická sídla,“ líčí Wagner. Komunisté slezské paláce sice nesrovnali se zemí, ale zároveň do nich po desetiletí neinvestovali ani zlotý.
„A v 90. letech začali za levno ruiny skupovat spekulanti. Počítali s tím, že až někde vydělají peníze, zámky opraví, a když ne, že je i tak prodají dráž. Tehdy neexistovaly žádné předpisy, které by nařizovaly, že majitelé nesmějí renesanční nebo barokní památku nechat spadnout,“ říká dnes třiatřicetiletý urbanista.
„Tam, co je stěna oškrabaná až na cihly, tam byly kamenné ornamenty,“ ochotně ukazuje paní Maria Paidziková. Když se ptám, kdo to ukradl, rozhodí rukama: „Lidi.“
A právě tyhle lidi čeká stěhování. „Správa nemovitostí nemůže podle polských zákonů majetek rozprodávat s nájemníky. Musí se jich zbavit. Metody na to má asi všelijaké. Nejsme rádi, raději bychom, aby v tom dvoře někdo bydlel. Už proto, že jak se to tu vylidní a rozkřikne se zpráva o zájmu následníka britského trůnu, můžou to tu vandalové úplně dorazit,“ obává se Wagner. Přitom úmysl britského monarchy velkoryse myslí právě na místní. I když je pravděpodobné, že ne na ty z pégéeru.
 

 

V BRITÁNII PAMÁTKY TAKÉ CHÁTRAJÍ

„Abyste to správně pochopila, princ z Walesu je velmi vytížený. Kupuje to jedna z jeho nadací, ne on osobně. Následník britského trůnu v Sarnech nikdy nebyl, a že by tam někdy přijel … no, může se to stát. Každopádně nás velmi podporuje,“ vysvětluje mi do telefonu Marcus Binney, šéf britské nadace SAVE, která Charlesovi zámeček v Polsku vytipovala.
Šéf organizace Binney vzbudil roku 1974 knihou Destrukce venkovských sídel v Británii ohromnou vlnu zájmu o usedlosti zchátralé po válce. Ve Slezsku po třiceti letech zažil déja vu.
„V Británii také usedlosti chátraly a my se je na poslední chvíli pokoušeli resuscitovat. Jenže zatímco na britském venkově stály osamoceně, ve Slezsku jsou ty paláce přímo ve vesnicích.
Jsou naprosto architektonicky výjimečné, mnohé ze 16. století, a u nich stojí sýpky, hospodářské budovy, stáje. Jsou tak krásné a většina z nich zeje prázdnotou.
Když jsme do Slezska přijeli poprvé, byli jsme unešeni, co dva kilometry jsme objevili další a další,“ vypráví Binney.
Co tedy v Sarnech bude? „Zámek je samostatná story, dost místa pro čtyři velké apartmány, krásné místo, chtěl bych, aby se tam lidi přijeli podívat. Je tam kaple s překrásnými freskami.“ Koncert. Když jsme drobnou kapli procházeli s fotografem, naše kroky se rozléhaly, nesly se prostorem.
„Z jedné stáje by šlo udělat restauraci, naproti by mohli být ustájení koně, hosté by se mohli projet po okolí,“ vypráví barvitě Binney a mně, v ruce sluchátko, před očima cválají turisté na koních ve scenérii pískovcových věží polských Stolových hor. Mohli by tu objíždět zašlé paláce, na české straně pak třeba na kole broumovský klášter a kaple od Kryštofa Dientzenhofera rozesazené do zvrásněné krajiny se sytě červenou půdou.
„Výstavy, mohly by tam být výstavy. Místní by tam mohli otevřít obchod nebo dílnu,“ vyjmenovává Binney. „Na projektu začínáme pracovat. Konečnou podobu zatím nemáme.“ A co peníze? Hodně peněz?
„Bude to stát hodně, ale přesnou kalkulaci jsme ještě neprovedli. Jenže v Británii to děláme postupně.
Tak například jednu z těch malých přilehlých budov, kde teď bydlí lidi z bývalého družstva, můžeme opravit a pak byty prodat.
Tím vyděláme další peníze na rekonstrukci.“ Lidé prý mají rádi, když můžou na vlastní oči pozorovat, jak historické památky povstávají z popela. Že by měl palác Sarny nejlepší léta před sebou?
 

 

BÝT, ČI NEBÝT?

V knize Slezsko, krajina umírajících paláců se píše o další stovce pokladů, jako jsou Sarny, ubírajících se ale přesně opačným směrem. Do zapomnění.
„Přijel jsem do Slezska po dvou letech a vidím památky, jimž se sesypala stěna nebo propadla střecha. Ještě před dvěma lety bylo možné je zachránit, ale teď už je statika v háji,“ stýská si třiatřicetiletý Wojciech Wagner.
Místní obyvatelé nad tím zmarem, kterému uvykli po desetiletí přihlížet, krčí rameny a občas utrousí něco v tom smyslu: „Mám tolik práce, že si jdu raději lehnout.“
Člen Královského institutu britských architektů Binney ten stav na hranici „být, či nebýt?“ nazývá „výzvou“. „Hodně lidí, kteří si přečetli náš report, bylo ohromeno.
O další stavby se už zajímají lidé z Polska, Británie, USA. Některé osud zavál jinam a vracejí se ke kořenům, chtějí obnovit vazby, jež k tomu místu kdysi měli,“ říká.
Snad to stihnou dřív, než se staletá sídla s rachotem sesunou k zemi.
 

 


Reportáž vyšla v Reflexu