Volání po krvi na hoře GARÍZIM /Izrael, Palestina


 

Foto: Jan Šibík

 

Stmívá se a krajinou v okolí hory Garízim na palestinském území se nesou dunivé zpěvy několika stovek mužů. Až slunce zapadne a zazní hlas samaritánského velekněze, všichni v jednom okamžiku podříznou desítky beranů naleštěnou dýkou. Oči mužů na rituálním dvorku se lesknou jako v transu. NEJVÝZNAMNĚJŠÍ SVÁTEK téměř vyhynulého „národa“ přitom sledují ze střech okolních domů soustředěné oči izraelských odstřelovačů.

 

 

POZORNÉ JSOU I PÁTRAVÉ, modré a v těchto končinách notně exotické oči Aly Uziové. Je to pro ni první pesach mezi Samaritány.
Ve vzduchu je cítit napětí, berani se ošívají, když se muži v bílém chopili svých dýk. Ještě před chvílí je půjčovali malým samaritánským klukům, kteří smradlavé berany nejprve nahnali z vesnice ke kamenné strouze, jíž má už za chvíli téct jejich krev. Tahali je za rohy ozdobené pentlí i za urousanou vlnu, pokoušeli se je zkrotit nebo se na nich ještě naposledy povozit.
Velekněz Harun Cohen dosud seděl na jedné ze židlí vyrovnaných do kruhu na barevném koberci mezi stařešiny v dlouhých hávech, opřenými o vyřezávané hůlky. Teď vstává a přistupuje ke kovanému řečnickému pultíku. Je jasné, že se ona chvíle blíží. Právo podříznout jediným tahem čepele beránka mají jen Samaritáni starší šestnácti let, kteří čtou tóru.

 

 

TRADICE VYTRVALA

Zpěvy najednou znějí naléhavěji, hlasitěji. Muži, co stáli uprostřed rituálního dvorku podél kamenného koryta, působí, jako by se jim zvyšoval tep. Náhle se všichni sklánějí k zemi. Chóry se smísí s drásajícím rykem beranů a první ruce zbrocené krví se tyčí k nebesům. Těla ovcí se ještě chvíli třesou, po chvíli zůstanou bezvládně ležet, vlna zvířat je zmáčena do ruda. Muži pak se šťastným výrazem v očích jdou políbit své ženy a děti. Čela jim při tom obřadně pomažou krví.
„Jsme jediná náboženská skupina na světě, jež tento rituál přesně dodržuje po více než dvě tisíciletí (do našich zeměpisných šířek z této starozákonní tradice přešel zvyk péct na Velikonoce cukrového beránka – pozn. autorky). I když mezi sebou obvykle mluvíme arabsky nebo hebrejsky, pro dnešní den velebíme Boha výhradně ve starohebrejštině,“ vysvětluje prastarý obřad, který se právě odehrává na posvátné hoře, Salua Cohenová, jež, jak hrdě říká, pochází z rodiny velekněze.
„Když byli Židé v egyptském zajetí, chtěli, aby je Mojžíš vyvedl do země zaslíbené. Faraón je však nechtěl pustit. Bůh tedy seslal na Egypt sedm ran. Jednou z nich byla i smrt prvorozených. Židům tehdy Bůh nakázal zabít berany a dveře pomazat krví na znamení.
Anděl smrti pak jejich příbytky minul bez povšimnutí. My si tu noc připomínáme takhle,“ vypráví Cohenová, skvrna na jejím čele při tom tmavne, zasychá.
I v angličtině se pesachu říká passover, tedy „minout bez povšimnutí“.

 

 

V MÍRU SE ŽIDY I ARABY

Samaritáni se však za Židy nepovažují, cítí se být samostatnou náboženskou skupinou, a dokonce samostatným národem. Když Židé odmítli, aby se Samaritáni podíleli na stavbě jejich jeruzalémského chrámu (z něhož zbyla ve Svatém městě už jen Zeď nářků), postavili si svůj vlastní chrám na hoře Garízim. I z něho už zbylo jen pár zdí. A vymírá i samaritánská komunita. Přímo na hoře v Samaří, na západním břehu Jordánu – tedy dnes na palestinském území —, jich žijí čtyři stovky. A v den, kdy se koná pesach, se sem sjede i zbylých 350, již se usídlili u izraelského města Holón poblíž Tel Avivu. Proto ti odstřelovači. Židovští vojáci, kteří jinak střeží židovské osady na západním břehu, si dobře uvědomují, že právě v tuto noc je celá vymírající komunita ještě zranitelnější než jindy. Izraelští vojáci jejich obřad střeží i přesto, že Samaritáni jsou hrdí majitelé tří pasů – izraelského, palestinského i jordánského - a s arabskými obyvateli, i díky svým znalostem arabštiny, žijí uprostřed neklidného regionu v míru. Jsou navíc v podstatě jediní, kdo se může zcela svobodně pohybovat přes checkpointy v obou směrech bez omezení, jezdit jak po bezpečných izraelských osadnických cestách, tak po těch palestinských. Do 70. let minulého století střežili Samaritáni svůj původ tak přísně, že se na příkaz svých velekněží směli ženit a vdávat jen mezi sebou. Že to bylo geneticky neprozíravé, prozrazuje nápadně velký počet Samaritánů upoutaných na vozík nebo těch, kteří se kolem rozpálených pecí, kde se už na kůlech rožní berani i s hlavou, pohybují o berlích. Proto je tu také dnes mezi Samaritány modrooká, plavovlasá Ala. Nová krev.
 

 

ČTYŘI KLUCI NA JEDNU HOLKU

Josef je samaritánský kněz. Zejména mladé svobodné návštěvnice, jež se na horu Garízim sjíždějí každoročně z celého světa, aby se při sledování rituálu na chvíli přesunuly do doby před počátkem letopočtu, si zálibně prohlíží. I mě jeho oči během obřadu sledují. Je mu pětasedmdesát. A má starosti. Potřeboval by oženit jednoho ze svých synů, který pracuje v nedalekém Nábulusu jako právník.
„Má hodně peněz. Postavil jsem mu dům. S bazénem. Já vozíval oblečení z Číny, koupil jsem je za pět šekelů a tady pak prodával za dvacet. Nemáme se špatně. Přijď dnes večer (myslel tím v jednu v noci, kdy Samaritáni společně snědí – beze zbytků – všechno upečené maso a kdy obřady končí), ukážu ti fotky sukotových obrazců. Mívám ten nejhezčí, váží obvykle jednu tunu!“ lákal mě, když po poledni pokuřoval vodní dýmku ve stínu pod olivovníkem.
Sukotové obrazce jsou něco jako obří mandaly složené z právě sklizeného barevného ovoce, zavěšené na strop. Samaritánské rodiny jimi zdobí obýváky zhruba v době dožínek. Josef ale, přestože si Samaritáni vzdělání cení nade všechno, cizinky neláká z touhy prohloubit jejich znalosti etnografi e.
Podle biblického podobenství milosrdný Samaritán pomohl poutníkovi zuboženému v poušti. Během tisíců let, jež Samaritáni v bílých hávech a s tradičními rudými čepci prošli krvavou historií a sváry se židy i muslimy, v době, kdy, ač už v míru na hoře uprostřed Palestiny balancují na pokraji vymření, jaksi, alespoň pokud se žen týče, jejich pověstnou nezištnost zastiňuje boj o přežití vlastní tradice.
„Samaritáni mají čtyři kluky na jednu holku, takže se musíme poohlížet jinde. Muslimku ale obracet na víru, to by tady, v Palestině, nedělalo dobrotu. Naše vztahy s lidmi z Nábulusu (město pod horou Garízim – pozn. autorky) by mohly utrpět, občas se Samaritánům podaří najít si židovku, ale máme tu třeba …,“ pokyne vyřezávanou hůlkou ke svému domu: „Jura?“ křikne na blondýnu, která drží na rukou dítě. „Ta je z Ukrajiny. Můj syn zapíchl prst do katalogu agentury pro zahraniční sňatky a rozjel se pro ni. Je tu už šest let.“ Jak se jí tu žije? „Jak by se měla mít? Je tu šťastná. Víš, z jak chudých podmínek pochází? Tady se má dobře!“ odpovídá za ni Josef a Jura celkem bez většího zájmu o konverzaci mizí v domě, odkud ale vychází se zavinovačkou v ruce jiná blondýna, modrooká Ala Uziová.

 

 

SŇATEK BEZE SLOV

„Napsala mi kamarádka, která kdysi bydlela u nás v Chersonu, na Ukrajině, jestli se sem nechci vdát. Šlo to rychle. Můj budoucí manžel za mnou přijel, po čtyřech dnech mi dal nabídku k sňatku a vzápětí byla svatba. Jedna na Ukrajině a druhá pak tady. Žiji tu půl roku. A před dvěma měsíci se nám narodil syn Marut. To jméno jsem vybrala já.“ Rodiče Aly zprvu její nápad odstěhovat se ze šedivého průmyslového postsovětského přístavu poblíž Oděsy, známého snad jen bídou a víc než desetiprocentním výskytem nakažených HIV, na horu uprostřed Samaří na západním břehu šokoval. Jenže s existencí „brides agencies“, jež Ukrajinky exportují do světa zámožným, ne však nutně starým mládencům, se tu rodiče dcer musejí vyrovnávat nezřídka. „Už si zvykli. A já si taky zvykla.“
Je toho dost, na co si žena, která žije v komunitě Samaritánů, musí zvyknout. Je „téměř rovnoprávná“.
Sedm dní v měsíci žije v izolaci, je nečistá. Nesmí se tehdy dotýkat muže ani dětí, nesmí připravovat jídlo, dotýkat se svatých předmětů. Když jsem na horu Garízim vloni poprvé zabloudila, vysvětloval mi jeden z velekněží, že to má své výhody. „Samaritánští muži se dokážou postarat jak o děti, tak i o domácnost.“ Ve skutečnosti však při periodě ženu spíš vystřídají ostatní ženy z rozvětvených rodin. A nečistá je Samaritánka i po porodu (pokud porodí dívku, tak osmdesát dní, v případě, že dá život chlapci, čtyřicet dní). Bylo tohle těžké přijmout? „Těžko je člověku všude. To je normální, že se mi občas stýská. Ale já v podstatě nemusím nic dělat, starám se o domov, o dítě, vařit můžu i ukrajinská jídla,“ vypráví Ala, nemusí se přitom nijak přetvařovat, její tchán ji sice bedlivě pozoruje, ruštině však nerozumí.
A zdá se, že ji mezi sebe přijaly i místní ženy, jež se uprostřed vesnice scházejí během pesachu s rituálními dýkami, jejichž rukojeti jim vykukují z kabelek. S výrazným make-upem, oblečené zdobně, avšak v podstatě evropsky, se od skupiny pěti Ukrajinek liší jen barvou vlasů.

 

 

MÁM BRATRA ...

Když pak ve světle ohňů Bene Uzi, manžel Aly, jí i novorozenci potře čelo krví, usměje se ukrajinská dívka celkem nenuceně. Dítě položí do kočárku, postěžuje si ještě, že má od té beránčí krve i bílou košili – tak jako většina lidí v tento večer na hoře Garízim —, a odchází k pecím se svazkem vyvržených vnitřností, které budou muži společně s kůží beranů rituálně pálit.
Její manžel se zatím spokojeně usadí do plastové židle. „Když jsem poznal svou ženu, neuměla arabsky, neuměla hebrejsky. Ani slovo. A teď? Už se domluvíme. Tak moc si chtěla povídat, že se naučila snad během dvou měsíců,“ říká anglicky. „Ona je židovka. Nebo ne, jak se to řekne …,“ zkříží prsty: „Křesťanka. Teda byla. Teď je z ní Samaritánka,“ řekne hrdě a pak mu to nedá: „Mám ještě bratra.
To by tady ani pro tebe nebyl problém,“ nabízí mi Bene.
Jistě má doma taky sbírku fotek sukotových obrazců.

 

 


* KDO JSOU SAMARITÁNI

Samaritánů je už na světě jen něco přes sedm set, 450 jich žije v Samaří (odtud název) na západním břehu Jordánu, zbylých 300 u izraelského města Holón poblíž Tel Avivu. Jsou náboženskou skupinou, která se považuje za samostatný národ. Dobrou pověst jim přinesla bible, kde jsou vylíčeni například v podobenství o milosrdném Samaritánovi. Nyní žijí uprostřed turbulentní oblasti v míru, a dokonce se mohou, což je zde nevídané, pohybovat svobodně přes všechny vojenské kontroly. Do 70. let minulého století se Samaritáni nesměli ženit a vdávat mimo komunitu, nyní se vzniklou situaci snaží řešit tím, že hledají manželky přes Internet a sňatkové agentury.

 


Reportáž vyšla roku 2011 v Reflexu