Vrahovi Popieluszka jsem naletěl /Jan Sochoň


 

 

 


Jan Sochoň sbíral podklady k chystanému blahoslavení zavražděného
kněze Popieluszka. Ví, kdo z kněží jej udával

 

 

Varšava (Od naší zvláštní zpravodajky) - Za sklem své knihovny má
fotografii Jerzyho Popieluszka. Kněze, jehož vražda podle mnohých
odstartovala pád komunismu ve střední Evropě. Pro spisovatele a kněze
Jana Sochoně z Varšavy je legendární farář, který sloužil mše i během
stávek v gdaňských loděnicích, i kamarádem z mladých let. A také tím,
koho, i díky němu, Vatikán zřejmě už letos vyhlásí za blahoslaveného.
 

 


* Pro Vatikán jste shromažďoval podklady. Už máte všechno?

Ano. Dokumenty ukazují, že Popieluszko zemřel ne z politických, ale z
náboženských důvodů. Zemřel za víru, jako mučedník. Metaforicky
řečeno, jeho vrahy byli sice tři konkrétní lidé, ale vinu nese celý
systém komunistické vlády.

 

* Jaké jsou podmínky pro vyhlášení někoho za blahoslaveného?

Rozmlouval jsem s těmi vrahy, s každým zvlášť, s každým několik týdnů.
Dával jsem jim jednu otázku: Zda je tehdy, když Jerzyho vraždili, na
cestě, kdy ho drželi v kufru auta, prosil, aby ho nezabíjeli. Kdyby
prosil o život, pak by nesplňoval podmínky pro vyhlášení za
blahoslaveného. Ale on neprosil. Jak řekl Piotrkowski, ten hlavní
vrahoun, zachoval se heroicky. V tom případě nejsou potřeba žádné
zázraky. Stačí mučednictví. Tedy řečeno v církevním jazyce, to, že
„následoval Krista až do smrti“.

 

* Dá se výpovědím vrahů věřit?

Nevěřím jim. Zvláště Piotrkowskému, protože on mě podváděl. Říkal, že
se navrací k Bohu. Že se modlí k Popieluszkovi, že chce být lepším
člověkem. Zpytoval svědomí, citoval dokonce svatého Petra! Tohle mi
prosím vyprávěl u mě doma!

 

* Ten vrah? U vás doma? Vždyť musel být v té době ve vězení?

Přiváželi mi ho do domu z vězení, bydlel jsem tehdy ve varšavské
čtvrti Praga. Dokonce mě prosil, abychom spolu šli k hrobu
Popieluszka. Udělal jsem to pro něj. Nasadil jsem mu čepici na hlavu,
aby ho nikdo nepoznal, a šli jsme.

 

* Bez policejní eskorty?

Bez ní. Jen já a on. Já jsem se modlil a on stál u mě. Ale pak se
ukázalo, že všechno, co mluvil a co dělal, byla jen hra. Když ho totiž
pustili za dobré chování po několika letech z vězení, začal pracovat v
proticírkevním listu Fakta a mýty.

 

* Jako novinář?

Ano, i to se v Polsku děje. Poskytoval navíc rozhovory jako nějaká
hvězda. Je nadále zarytým komunistou. Všechny ty rozmluvy s ním jsem
mohl hodit do koše. Ale důležité je to, že všichni ti tři vrazi
nezávisle na sobě potvrdili mučednickou cestu kněze Jerzyho. A o to
šlo. Na ničem ostatním mi nezáleželo.

 

* A kdy papež Popieluszka prohlásí za blahoslaveného?

Asi letos, ale jsem opatrný. Nevím. Papež se to snaží urychlit.

 

* Urychlit? Vždyť se ta věc táhne od roku 1997.

Začali jsme s tím už před pětadvaceti lety, ale i tak je to rychlé.
Normálně se na beatifikaci čeká věky.

 

* Co nevidět vyjde vaše kniha, která odhalí nová fakta o životě kněze...

Ano. Hlavně z dětství. Bude i o tom, jaký význam má jeho mučednictví.
Dokáže, že ho neudávali jen tajní, ale i jeho přátelé. A byli mezi
nimi i kněží, jeho kolegové. Vycházím však z dokumentů Státní
bezpečnosti a těžko říct, kolik toho je pravda. Mohly být i falšované.
Ale já vím, co se tehdy dělo, protože se v nich píše o nás. Mnohdy
potvrzují to, na co si pamatuji. On byl člověkem otevřeným. S každým
byl hned kamarád, když někdo přišel, už vařil čaj. Jurka jsem poznal
jako mladý kluk. Pocházeli jsme ze stejného kraje, pak jsme se
potkávali ve Varšavě.

 

* Jaký to byl člověk?

Zpočátku nesmělý, těžko navazoval kontakty. Řekl bych, že miloval „pár
kroků odstup“. Ve škole se učil tak středně, ale zajímala ho
fotografie. Zajímal se o technické novinky. Jezdil na motorce. Jak
uviděl auto, svítily mu oči.

 

* Takže dnes by seděl za počítačem?

Aměl by iPod. Byl ale také nábožensky založený, před ranním vyučováním
běhal pět kilometrů do kostela. Když chodil hlubokým lesem, tam poblíž
Bialystoku, napadali ho vlci. Když viděl jejich oči, bral do rukou dva
kameny a mlátil jimi o sebe, aby je vyplašil. Pro mě je to
metaforické, protože když ho pak hodili do řeky, zatížili mu nohy
kamením. A také jeho hrob ve Varšavě vypadá jako růženec z kamení.
Kameny jsou symbolem jeho smutného, ale heroického života.

 

* Jak se stalo, že se za ním začali sjíždět lidé z celého Polska? Že
sloužil mše v gdaňských loděnicích...


Nic tomu zprvu nenapovídalo. Když přišel do semináře ve Varšavě, ani
neuměl dobře polsky. Ale pak ho vtáhlo hnutí Solidarita. Víte, on byl
usměvavý, milý. A lidé, zvláště v těžkých časech komunismu,
potřebovali nějakou podporu. Shromáždila se kolem něho intelektuální
elita Polska. Profesor Geremek, Adam Michnik, herci zvučných jmen.

 

* Proč režimu tak vadil právě on?

Kněží lidem připomínali, že žijí ve lži. Že se poddali komunistické
zvůli. Jurek bojoval o svobodu, svobodu ducha, svobodu volby. I o to,
aby si člověk mohl vybrat Boha, nebo ne. Komunisté však nic na výběr
nedávali.

 

* Film, který běží v polských kinech a na němž jste se podílel,
sugeruje, že Popieluszko věděl, že ho zabijí.


Bezpečnost se o něj začala zajímat v roce 1982. Na jeho mše jezdili
lidé z celého Polska s transparenty a s kříži, to už šlo o úplnou
válku o kříže. Za totality nesměly nikde být vidět a Popieluszko se
tomu vzepřel. Od té doby jezdil na výslechy, do oken mu vhazovali
kamení, sledovali ho. Tehdy mu primas řekl, že má informaci, že ho
chtějí zabít, a nabídl mu, aby odjel studovat do Říma. Jurek odmítl.
Pak ho dělníci, kteří za ním chodili, začali hlídat dnem i nocí, aby
se mu nic nestalo. Ale zároveň na něj donášeli. A nejhorší byl člověk,
který měl pseudonym Štít a meč. Donášel na něj třikrát týdně, několik
stran reportů ... a takhle ty reporty vypadají ... (dává na stůl štos
strojopisů), ten člověk ještě žije, bydlí pod Varšavou a jmenuje se
Tadeusz Stachnik. Ostatně všechny tyhle věci se ukážou v knížce Ústavu
paměti národa, která vyjde během týdne. Těch strojopisů jsou tisíce. A
lidí na něj donášelo spoustu.
 

 

* To bude za týden velké pozdvižení...

To bude. Já ty dokumenty z IPN taky čtu a v mé knize také leccos bude.
Moje kniha se bude jmenovat Přehrada. Podle přehrady, z níž Jurka
hodili do vody, ale také ve smyslu toho, že se ani po dvaceti letech
nemůžeme stále dopátrat pravdy.

 

* Musí být dost smutné, když ty materiály čtete a zjišťujete, kdo
všechno kolem vás udával.


Jsem v situaci, že se těm lidem nemůžu podívat do očí. Protože mezi
nimi jsou i dva významní kněží, kteří se mnou učí na univerzitě.
Naštěstí, po smrti Jurka, hodně z nich nakonec spolupráci přetrhalo.
Ne všichni, ale většina. Víte, tehdy by člověk udělal cokoli, jen aby
dostal svůj pas a mohl utéct. Potichu se děly vraždy na ulicích, které
nikdy nikdo nevyjasnil. Bylo to celonárodní vězení. Někdo to prostě
nevydržel. Až ta knížka z IPN vyjde, bude jména udavačů znát celé
Polsko. Bohužel, lustrace totiž v Polsku neproběhla.

 

* Bohužel? Třeba Adam Michnik, o němž jste se pochvalně zmínil, je
odmítá. Říká, že by to byl posmrtný triumf Státní bezpečnosti.


To jsou lidé, kteří upadli na hlavu. Znám Michnika dobře. Co teď dělá,
to není přijatelné. On mluví o Jaruzelském jako o hrdinovi. To je
horor! Myslím, že by měl spíš sedět ve vězení. Tajné dokumenty je
třeba číst opatrně. To je jako s církví, polští biskupové řekli, že ty
věci už skončily, že se jimi nebudou zabývat. A stejný názor má
Vatikán. Ale jak skončily? Když se ukážou dokumenty, z nichž bude
vyplývat, že kněz nebo biskup byl udavač, tak to přece bez odezvy
zůstat nemůže! Na druhou stranu, média se domáhají lustrací kněží, ale
když se začalo mluvit o lustraci médií, zvedl se takový halas, že se
raději zrušily všechny plánované lustrace. A kolik novinářů v Polsku
donášelo? Každý druhý!
 

 


Rozhovor vyšel v MF DNES roku 2009