Zavřel jsem si dveře domů /Alí Samadí Ahadí


 

 

 

 

Svůj nejdůležitější film Věznice Írán, pojednávající o zelené revoluci
v červnu 2009, poskládal z amatérských videí z YouTube. Od té doby
režisér Alí Samadí Ahadí, žijící v Německu, do Íránu nemůže.

 

 

*Když jste se rozhodl zveřejnit film Věznice Írán (Green Wave), zavřel
jste si cestu do své vlasti. Jak těžké rozhodnutí to bylo?


Hrozně těžké. Mám tam rodinu a hrozí, že už ji nikdy neuvidím. V dubnu
2009 jsem tam byl naposledy. V červnu 2009 přišla zelená revoluce.
Zavřel jsem si dveře. Všichni íránští filmaři ale byli tou dobou ve
vězení nebo pod obrovským tlakem. Já jsem byl mimo zemi a říkal si, že
mámy a tátové v Íránu během protestů své děti ztratili jednou provždy.

 


* A jak na film reagoval íránský režim?

Vydírali mou rodinu. V Německu takovou brutalitu zažili za nacismu,
tehdy otevřeně zavírali lidi za to, že něco dělali jejich příbuzní.
Stejná věc se děje teď v Íránu. Snaží se zastavit ty, kteří chtějí
mluvit.

 

* Ve filmu říká propuštěný vězeň, že jde jen z malého vězení do
velkého – do vězení Írán …


Diktátoři žijí z nejistoty. Vytvářejí situace, kdy si jediný člověk v
zemi není jistý. Znásilní třeba deset dvacet lidí a nechají je
uprostřed silnice nahé, aby všichni viděli, co se jim může stát. A
dokud si připadáte v nebezpečí, nic nepodnikáte. Roku 2009 však
Ahmadínežádův režim ztratil v očích lidí legitimitu a to jediné, co
teď má, je brutalita.
 

 

* To, co se děje v Íránu, kopíruje v Sýrii Bašár Asad. Může brutalita
lidi umlčet?


Írán Asada a jeho revoluční gardy, jež v Sýrii zabíjejí lidi,
podporuje. Strach ale paralyzuje jen do určitého stupně. Churchill
řekl, že můžete ležet na noži, ale nemůžete na něm sedět. Oni nutí
lidi sedět na noži. Jak může táta zapomenout, že jeho dceru zabili
uprostřed ulice proto, že se po volbách ptala: „Kde je můj hlas?“ Lidi
nikdy nepřestanou.

 

* Když Evropan vidí záběry „pokojných“ demonstrací z Teheránu, kde
lidi křičí: „Oběsíme diktátora …,“ říká si, zda ta brutalita nesnižuje
lidem práh pro vnímání násilí.


Nevím. Doufám, že ne. Roku 2009, když lidi protestovali v Teheránu, v
Tabrízu, Mahšadu, volali: „Už žádnou smrt! Dlouhý život nepřátelům.“
Snažili se od té brutality totálně distancovat. Prošli jsme íránskou
revolucí, kdy zemřelo moc lidí, měli jsme válku Iráku s Íránem. V
Íránu nemáte rodinu, v níž by někoho v posledních třiceti letech
nezabili. Lidi toho zabíjení, mučení a loučení s mrtvými mají plné
zuby.

 

* Co čekáte od Západu? Za zásah v Iráku dosud sklízí kritiku, že se „vměšoval“.

Vměšuje se pořád. Kdo přivedl k moci Saddáma Husajna, kdo Chomejního,
kdo mudžáhedíny a Tálibán? Kdo je podporoval? Vždyť se vměšují
posledních dvě stě let. Jedná se o to, v čím zájmu jsou ochotni se
vměšovat. Pokud by stáli na straně lidí a jejich práv, pak je otázka,
proč zasáhli v Iráku a otálejí se zásahem v Sýrii. Musíme politiky
upomínat.

 

* Jak? Natáčet v Íránu se takřka nedá …

Ano, profesionálové teď nezmůžou nic. Džafar Panahí, Bahman Ghobadi,
Asghar Farghadi, jenž teď dostal Oscara … Všichni jsou ve vězení nebo
v exilu. Novináři taky. V Íránu jsou největší věznice pro novináře na
světě. Ale co režim nemůže zastavit, jsou sociální sítě. Pokud se
podíváte na videa z Íránu, během demonstrací byly nad hlavami tisíce
mobilů. Ze všech se stali novináři. Filmovali a hned v další minutě to
posílali do světa.

 

* Těch videí z Íránu i Sýrie jsou mraky. Mezinárodní tribunál v Haagu
by je mohl studovat roky. Kde je ale ta změna?


Byl jsem pryč ze země a ta videa mi přišla jako rozsypané puzzle, z
něhož nelze spatřit celý obraz. Hledal jsem cestu, jak ta videa spojit
a nezůstat jen na povrchu. Složil jsem je animací. Udělal jsem to,
protože jsem sám nemohl být na místě. Není třeba tam být, stačí využít
ten materiál.

 

* A co je váš další plán, filmový?

Zrovna jsem dotočil komedii, snad to bude hotové koncem roku. Je to
tragikomedie o Izraeli a Palestině.

 

* Ve stylu vaší komedie Salami aleikum o soužití přistěhovalců a
Němců? Komedie o Izraeli a Palestině očima Íránce? To jsem zvědavá.


Mám rád legraci. Vlastně jsem optimista.

 


Rozhovor vyšel v Reflexu.